Ústavní soud České
republiky
Joštova 8
660 83 Brno 2
Ústavní stížnost
Návrh
na zrušení rozhodnutí
Usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2014, č.j. 6 Tdo 1493/2014
Usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, č.j. 5 To 174/2014
Usnesení Okresního soudu
v Prostějově ze dne 17. 4. 2014, č.j. 3 Nt
1151/2014
a
návrhem na položení předběžné otázky
Soudnímu
dvoru Evropské unie
Nejvyšším
soudem
Stěžovatel:
Mgr. Dušan Dvořák, nar. 12. 1. 1962
Trvale bytem Tylova 2, 779 00 Olomouc
Zastoupen:
Účastník řízení:
1) Nejvyšší soud ČR
2) Krajský soud v Brně
3) Okresní soud v Prostějově
Přílohy: plná moc
usnesení
Nejvyššího soudu ČR
usnesení
Krajského soudu v Brně
usnesení Okresního soudu v Prostějově
dále dle textu
Vyhotoveno: 3x
I.
Usnesením Policie ČR SKPV Prostějov ze dne
18.4. 2013 č.j. KRPM-981129-67/TČ-2012-141271 byl stěžovatel obviněn ze
spáchání přečinu dle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Z důvodu § 172 odst. 1 písm.
e) tr. ř. bylo trestní stíhání zastaveno. Proti zastavení trestního stíhání
podal stěžovatel stížnosti, které byly
usnesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZT 108/2013-90
dne 25. 10. 2013 a usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 5
KZT 70/2013-16 dne 25. 11. 2013 zamítnuty dle § 148 odst. 1 pism. c) tr.ř.
Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn.
5 To 174/2014 ze dne 25. 6. 2014 byla
dle § 148, odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost na
usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne
17.4.2014 o ochranném opatření ve formě zabrání věci podle § 104 odst. 1
trestního zákoníku, která byla stěžovatelem napadána, neboť nebylo soudem doloženo,
že stěžovatel spáchal trestný čin.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12.
2014, č.j. 6 Tdo 1493/2014 byla dle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele
podané dle
§ 265 b odst.
1. písmena a), b), g), j) a k) trestního řádu na výše uvedené usnesení
Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli, respektive jeho
obhájci, doručeno dne …. 2015, 60-denní lhůta pro podání ústavní stížnosti dle ust. § 72 odst. 3
zák. o Ústavním soudu uplyne ….. 2015.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto
ú s t a v n í
s t í ž n o s t
v níž namítá porušení především
- čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a
základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a
nezrušitelné
- čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a každý může činit, co
není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
- č. 3 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž se základní
práva a svobody zaručují všem bez rozdílu a nikomu
nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a
svobod
- č. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod a při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková
omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena
-
čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny
základních práv a svobod, podle nichž má každý
právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a
chráněno jeho jméno, každý má právo
na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života
-
čl. 12 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, podle nějž zásahy do nedotknutelnosti
obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti
nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých
anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku
-
čl. 15 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je svoboda
myšlení a svědomí zaručena a je zaručena svoboda
vědeckého bádání a umělecké tvorby
-
čl. 27 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle nějž má každý právo
svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních
zájmů
-
čl. 31 Listiny základních
práv a svobod, podle nějž má každý právo na zdraví
-
čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny
základních práv a svobod, podle nichž se
každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a každý má právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
-
čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle nichž nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému
soudci
-
čl. 39 Listiny základních
práv a svobod, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem
Stěžovatel by na tomto místě rád poukázal na to, že je nyní i přes
15 žádost o policejní ochranu od roku
2009 (viz Příloha I/1) opět trestně stíhán za stejné jednání (pátá konfiskace
výzkumnické farmy Medical Cannabis v Ospělově proběhla dne 3.9.2014) a žádá velmi
laskavě Ústavní soud o přednostní vyřízení stížnosti, která, jak stěžovatel
věří, může mít vliv i na probíhající trestní řízení.
II.
Porušení čl. 1, 2 odst. 2 a 3, č. 3
odst. 1 a 3, č. 4 odst. 1 a 4, 10 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 3, čl. 15 odst. 1 a 2, 27 odst. 1 a čl. 31 LZPS (rovněž tak čl. 23 a
39 LZPS)
Nejvyšším soudem NEVYVRACENÁ právní argumentace stěžovatele
z českého i evropského práva je doložena v Příloze II/1.
Stěžovatel byl v letech 2010 – 2013 celkem 4 x obviněn za nedovolenou výrobu drog dle
§ 283 trestního zákoníku (v případě první obžaloby dle § 187 trestního
zákona) a majetky z výzkumnické farmy Medical Cannabis v Ospělově, která
je v majetku stěžovatele, byly v letech 2009 - 2012 vždy zkonfiskovány,
přestože bylo mj. doloženo, že ČR neaplikovala
právně závaznou evropskou právní normu na stanovení legálního Cannabis dle
obsahu THC v Cannabis a ČR nemá
v rozporu s čl. 39 LZPS žádnou právní normu na stanovení obsahu
THC v Cannabis, i když výsledky měření mohou dle objemu měřené hmoty a
doby měření dle fáze růstu a druhu pohlaví rostliny až 100 násobně odlišné. Viz např. vyjádření soudního znalce a
přednosty Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Olomouci a
čestného člena výzkumu uvedené na titulní straně http://konopijelek.blogspot.cz/ Této
skutečnosti se věnuje samostatný bod IV. stížnosti.
Všechny trestní řízení stěžovatele prošly
odmítavým rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn.II. ÚS 664/12,
IV.ÚS 4859/12, II. ÚS 1311/13 a II.ÚS 289/14), který se však nikdy
věcně nevyrovnal s důkazy o porušení evropského, unijního a českého
práva a vždy pouze odkázal rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011
týkající se první obžaloby stěžovatele, v němž nebyla vyvrácena právní
argumentace stěžovatele, stěžovateli byl nezákonně zapřen přístup
k Soudnímu dvoru EU (dále jen SDEU) a šlo o vědomě právně vadné rozhodnutí,
v němž si Nejvyšší soud pletl režim Nařízení a Směrnic.
Evropský soud pro
lidská práva (dále jen ESLP) po roce a půl projednávání právní přípustnosti
stížností stěžovatele na všechny výše uvedená rozhodnutí ČR odmítl bez jakéhokoliv
zdůvodnění projednat a pouze v rozhodnutí odkázal na pravomoc ESLP
k nepřijetí projednání stížnosti danou článkem 35 Jednacího řádu ESLP.
Předmětná ústavní stížnost se týká 4 obvinění
stěžovatele (konfiskace v roce 2012).
Stěžovatel je vedoucím mezinárodního výzkumu
Cannabis is The Cure (Konopí je lék), za
jehož vysokou odbornost, jak bylo ústavnímu soudu opakovaně doloženo a lze ověřit v oscanovaných originálech v kapitole
reference na titulní straně http://ustavnisoud.blogspot.cz/, se staví Úřad vlády ČR, odborné společnosti i primátor
Olomouce (stěžovatel obdržel cenu britské
vlády, cenu EU, zahraničních i českých odborných společností a nadací,
stěžovatel za tvorbu standardů kvality zdravotně sociálních služeb a rovněž za vzdělávání veřejnosti
v cannabisterapii obdržel cenu české vlády (2009), dále se
soudům a úřadům k odbornosti stěžovatele vyjadřovali pozitivně a
protestovali proti kriminalizaci výzkumu a jejího vedoucího dva emeritní rektoři
Univerzity Palackého v Olomouci (Prof. MUDr. et. PhDr. Jana Mačáková,
CSc., Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc.), profesoři, docenti, lékaři, chemici,
soudní znalci a především nemocní. Exekutivě i justici byly stěžovatelem doložené
důkazy o úspěších z výzkumu v oblasti léčby diabetes a jeho fatálních
komplikací, onkologických onemocnění, roztroušené sklerózy, artritidy,
popálenin a celé řady dalších onemocnění.
Stěžovatel jako v dané oblasti vzdělaný
odborník (adiktolog, psychoterapeut) za velké podpory odborné, umělecké i
laické veřejnosti zveřejnil výzkum po judikátu Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.1.2008 sp. zn. 3 T do 52/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 9/2008) o netrestnosti
cannabisterapie.
V roce 2008
rovněž stěžovatel spoluzaložil a
registroval a společně s rodinou finančně a materiálně podpořil odborné
společnosti (nevládní organizace) k založení
vědeckovýzkumného pracoviště Edukativní konopná klinika v Praze a realizaci
výzkumu, které byly trestními řízeními fatálně poškozeny, kdy jsou
v těchto nevládních organizacích sdruženi odborníci z řady zdravotnických,
přírodovědných a společensko vědních profesí a také nemocní a investoři výzkumu,
viz http://cannabis-is-the-cure.eu/
Přestože byla doložena legalita jednání stěžovatele dle zákona o návykových
látkách a dle unijního práva a byl doložen především vysoký prospěch jednání
stěžovatele, ČR nevyužila ani možnosti rozhodnutí o netrestnosti skutku dle ust. § 28 a 31, odst. 1 trestního zákoníku, neboť
společensky prospěšného jednání a ochrany zdraví občanů nebylo a nelze dosáhnuti jinak, než pěstováním a zpracováním Cannabis.
Stěžovatel v první stížnosti ústavnímu
soudu (II.
ÚS 664/12) doložil, že zřejmě jako
první na světě již v roce 2008 dokázal vhodně složenou neomamnou mastí z Cannabis
zachránit diabetickou nohu před amputací (jen v ČR 10 tisíc amputací ročně,
stěžovatel dodnes nemá jednu jedinou reklamaci a jeho zkušenosti v této
věci potvrzují přední vědci světa, viz přednáška stěžovatele na mezinárodní
odborné konferenci Cannafest dne 8.listopadu 2014 Diabetes a cannabisterapie http://www.cannafest.cz/pro-navstevniky/odborna-konference/,
vlastní text přednášky a fotografie neamputovaných končetin zde http://cannabis-is-the-cure.blogspot.cz/
), stejně jako stěžovatel dokáže neomamným
čípkem z Cannabis úspěšně vyléčit letité neléčitelné chronické ženské onemocnění
– viz vyjádření MUDr. Ireniny Hubeňákové a MUDr. Aleše Skřivánka, PhD.
uvedené v příloze II/2 a 3).
Stěžovatel již v první stížnosti doložil
stanoviska lékařů i manželky, že i jemu
samotnému Cannabis velmi pomohl a pomáhá s jeho vlastním chronickým onemocněním
a má velmi negativní reakce na standardní léčiva, což potvrzuje i současná
ošetřující lékařka MUDr. Dagmar Přikrylová, která stěžovateli doporučila cannabisterapii ihned poté,
co byla v prosinci 2014 po roce a půl od účinnosti zákona č.
50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren) zpřístupněna v jediné lékárně v ČR
v Uherském Hradišti – viz příloha II/4.
Stěžovatel již v první stížnosti
ústavnímu soudu doložil protestní stanoviska (nejen) lékaře a soudního znalce
MUDr. Radka Matlacha premiérovi, policejnímu prezidentovi a prostějovskému
soudu – viz přílohy II/5 - 7, že jednáním ČR proti výzkumu byly způsobeny zločiny proti lidskosti na zcela nevinných
občanech, stejně jako enormní škody na výzkumu, rodině stěžovatele a
stěžovateli samotném. S tímto v demokratické
zemi a právním státe zásadním faktem stejně jako se záhadnými až 90%
úbytky zkonfiskovaného majetku se však ČR
nikdy právně nevyrovnala, zákon o sdružování občanů a zdraví lidu vůbec
nerespektovala (včetně doložení stovek písemných objednávek občanů k vypěstování
Cannabis podložených navíc svědeckými
výpověďmi u OS v Prostějově již v roce 2010 včetně
doporučujících stanovisek lékařů k léčbě daných členů výzkumu), naopak bez jediného důkazu ČR uvedla,
že stěžovatel zpracovával škodlivinu (míněn Cannabis z výzkumnické farmy
v biokvalitě) a jednání stěžovatele bylo společnosti škodlivé (míněno jednání
stěžovatele s prospěchem pro společnost a konkrétní občany
s doloženou 25 letou profesní kontinuitou stěžovatele při práci s
chronicky zdravotně postiženými s řadou cen za inovace a finanční
efektivitu)! Dodejme, že judikátem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008 sp. zn. 3 T do 52/2008 plně osvobozená
Mária Brodská (62) byla v roce 2011 za totožné jednání (pěstování a
zpracování Cannabis k léčbě) opětovně obžalována a její majetek
zkonfiskován (úspěšná léčba rakoviny a bércových vředů) a v roce 2012 spáchala sebevraždu! Tragické
příklady spojené s předčasným úmrtím (v těžkých bolestech!) a vážným
poškozením zdraví členů výzkumu (amputace, křeče, třasy, bolesti, vážná kožní
onemocnění atd.) doložil stěžovatel v ústavních stížnostech ÚS 664/12, IV.ÚS
4859/12, II. ÚS 1311/13 a II.ÚS 289/14 a je opětovně odkazováno na filmové dokumenty
související s výzkumem na You Tube Rok konopí, Konopné pašije, Cannabis –
medicament d avenir, kde jsou autentické výpovědi občanů včetně odborníků zapojených
do výzkumu.
Cannabis není všelék, ale vzhledem k účinnému systémovému působení přes tělu vlastní
receptorový endokanabinoidní systém (světově uznávaný a vysoce ceněný objev
zejména českého vědce Doc. RNDr. Lumíra Ondřeje Hanuše, DrSc., Hebrejská
univerzita, 1992) zajišťující homeostázu, podporu zdraví a ochranu organismu
v případě desítek onemocnění či úrazů pomocí synergie fytokanabinoidů a
dalších léčivých látek v Cannabis, jde o
vysoce účinný lék v urgentní, paliativní i kauzální medicíně. Bohužel lék,
který je naprostou většinou lékařů ignorovaný, přestože mnozí lékaři znají
vysoce pozitivní účinky u nemocných a sami lékaři (potajmu) posílají nemocné za
stěžovatelem, když nedokáží pomoci!
Na tomto místě je nezbytné Ústavní soud informovat,
že Cannabis a léčivé látky v něm obsažené jsou u řady onemocnění jediným účinným léčivem a navíc bez jakékoliv toxicity a neblahých sekundárních následků jako mají
běžná farmaceutická léčiva, a to včetně návykovosti, která jde dlouhodobých
světových vědeckých výzkumů na úrovni návykovosti ke kávě, tzn. vysoce nízká
(Miovský a kol., Grada, 2008). V současné době jsou v ČR
v lékopisu 3 látky z Cannabis, léčivé účinky dalších cca 12 látek
jsou však nepopiratelné a vědecky ověřené. Celý problém ignorance
farmaceutických firem vyrábět léčiva z Cannabis tví v tom, že léky
z Cannabis nejdou patentovat
(popř. jdou patentovat za cenu okaté vědecké „nepravdy“ jako v případě
britského spray Sativex se dvěma separovanými kanabinoidy CBD a THC ve
vyrovnaném poměru a 30 mg dávce denně, bez separace látek je daný lék mnohem účinnější díky synergii látek v Cannabis, které však
nejdou patentovat) a vládní podpora výzkumu je naprosto minimální. Přesto
v roce 2015 existuje cca 33 tisíc studií o terapeutických účincích látek v
Cannabis včetně apoptózy buněk
rakoviny (smrt buněk bez devastace tkání jako u chemoterapie), http://www.radostnezpravy.cz/20-lekarskych-studii-potvrzuje-ze-konopi-leci-rakovinu/
s 20 seriozními studiemi výzkumných center a univerzit.
Přední
vědci a lékaři světa v květnu 2014 zveřejnili rezoluci, že Cannabis je základním lidským právem, viz http://medical-cannabis-declaration.org/
Nositelé
Nobelových cen od května 2014 burcují k celosvětovému zrušení prohibice
Cannabis škodící celé společnosti,
zejména pak chudým a nemocným, viz http://pravnistat.blogspot.cz/
Od
judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 T do 52/2008
o netrestnosti cannabisterapie vznikly v ČR celkem 3 petice
odborníků za prosazení dostupnosti Cannabis k léčbě a zastavení
kriminalizace, které podepsaly desetisíce občanů, viz http://cannabisterapie-petice.blogspot.cz/ V prosinci 2014 a lednu 2015 zaslaly
petiční výbory a nevládní organizace Vládě ČR protestní rezoluce, viz http://vlada-cr.blogspot.cz/ žádající okamžité vyřešení letitého a
palčivého problému.
Závěry ze zemí, kde přistoupili k přiměřené
regulaci a zrušili prohibici, dokazují nejen to, že došlo k výraznému snížení
kriminality a veřejných výdajů, ale také
ke snížení počtu uživatelů Cannabis používaného ve formě tzv. marihuany! V oblasti
veřejného zdraví jde o klíčový údaj, protože prohibiční politika vytvořila fenomén
pěstování v tzv. indoroových pěstírnách (umělé osvětlení, namísto
zahrádky), kde se pěstují specializované odrůdy Cannabis s vysokým
procentem omamného THC, které však
stěžovatel nikdy nepěstoval a který je ve vysoké koncentraci (zejména pro
mládež a predisponované jedince) škodlivý!
Stejné pozitivní závěry z přiměřené regulace již v 90 letech
minulého století potvrzovala největší světová vědecká studie Prove financovaná
OSN ve Švýcarsku týkající se heroinu
(Nerad, Neradová, Drogy a mýty, Votobia, 1998). Dodejme, že ČR je předním evropským producentem tzv. marihuany a
přitom více než 80% veřejných výdajů je určeno na zhoubnou prohibici s devastačními účinky k nevinným občanům,
vědě i státnímu rozpočtu a vyhovující pouze mafii, pouze necelých 20%
veřejných výdajů v dané oblasti je v ČR použito na prevenci, terapii, rehabilitaci
a minimalizaci rizik, viz první ústavní stížnost II. ÚS 664/12 a doložená Výroční zpráva
ve věcech drog ČR.
Cannabisterapie sice byla Parlamentem
schválena (opětovně nenotifikovaným) zákonem
č. 50/2013 Sb., skutečná dostupnost cannabisterapie je cenou v lékárně v rozporu s řadou čl. LZPS a zejména
pak čl. 31 občanům fakticky zapovězena, na což stěžovatel upozorňoval
vládu a poslance již v roce 2008 s podáním legislativního návrhu,
který by situaci vyřešil, nehledě na
fakt, že ani jeden druh Cannabis schválený MZ ČR k poskytování v lékárnách
není neomamný, přestože právě neomamný Cannabis s vysokým obsahem
kanabinoidu CBD namísto omamného THC dosahuje skvělé terapeutické výsledky (doloženo
na důkazech na konferenci Cannafest v roce 2010) a daným zákonem Cannabis
do lékáren bylo navíc nemocným de facto přikázáno Cannabis kouřit (ani
vaporizer - inhalátor pojišťovna nehradí). Stěžovatel může doložit, že více než 95% členů výzkumu užívá Cannabis
jinak než kouřením. Stejně tak novelizace ZoNL zákonem č. 50/2013 Sb.
znemožňuje výrobu vysoce účinných léčiv z Cannabis a tolik potřebný výzkum.
Kromě schváleného holandského samičího květu Cannabis vykoupeného SUKLem od
licencovaného pěstitele dle NENOTIFIKOVANÝCH §§ 24 a) a 24 b) ZoNL novelizace de iure zakázala masti, tinktury,
spray, náplasti, elektronické cigarety působící dle konkrétního postižení jako cílený transport léčiva, což je cynickým
výsměchem znalostem odborníků země, kde světový vědecký výzkum cannabisterapie
započal jako první před 60 lety: Olomouc, Univerzita Palackého, 1954,
konference a následný výzkum Konopí jako lék zaměřený právě na účinky
neomamného kanabinoidu CBD (kanabidiolu), který je spolu se synergií látek včetně
vysoce léčivých a výživných látek v semeni Cannabis pravděpodobně hlavním
terapeutickým nástrojem Cannabis, viz nominace (také stěžovatele) na Cenu města
Olomouce dne 28.3. 2012 od profesorů a nevládních organizací http://cena-olomouc-cannabis.blogspot.cz/.
Důkaz nedostupnosti Cannabis a jeho produktů občanům i po
přijetí zákona č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren): Britský spray Sativex obsahující
separované kanabinoidy CBD a THC ve vyrovnaném poměru stojí nemocného občana cca
24 tisíc Kč měsíčně (4 balení spray)!
Holandský Bedrocan Cannabis flos (květ) prodávaný v lékárnách celé Evropy
zpravidla v krabičce po 5
gramech v šaržích 19%, 14% a 12% THC s méně
než 1% CBD a holandský granulát z Cannabis s vyrovnaným poměrem THC a
CBD stojí nemocné cca 10 tisíc Kč měsíčně
za pouhých 30 gramů
poddimenzované měsíční dávky. Chybí jakékoliv důkazy a klinické studie proč
právě takový a takto složený Cannabis, je povolen jen proto, že daný výrobce
splnil podmínky pro idoorové pěstování Cannabis v Holandsku. ČR notifikovala výrobu a podávání
holandských odrůd Cannabis dle Směrnice 98/34/ES vyhláškou MZ ČR č. 221/2013
Sb. v nouzovém režimu vyhrazeném
pro katastrofy, jako byla např. metanolová kauza, což je jednoznačné
zneužití českého i unijního práva včetně neoprávněné monopolizace genetik
holandského producenta Bedrocan! Stěžovatel v létě 2012 žádal MZ ČR
registrovat 18 odrůd Medical Cannabis. Marně. Pokud na jaře 2015 MZ ČR schválí
zvýšení obejmu měsíční dávky holandských odrůd Cannabis plných pouze THC na 180 gramů a cena od
českého licencovaného pěstitele, který zvítězil v tendru SUKlu
v prosinci 2014, bude v lékárně s daní a marží cca 100 Kč/gram
Cannabis flos, vyjde měsíční léčba při tomto objemu léčiva cca 18 tisíc Kč měsíčně, když reálně jde o částku nejméně 10x nižší!
Dodejme, že SUKLem v tendru vysoutěžených 40 kg. Cannabis flos bude při
maximální vydané dávce sloužit v roce 2015 cca 25 extrémně bohatým občanům ČR, přičemž Cannabis k terapii se strachem před policií pěstují a užívají
desetisíce občanů ČR! Např. o 2
miliony občanů menší Izrael má v programu léčby Cannabis zapojeno 20 tisíc
občanů včetně dětí - zejména onkologie,
kde je Cannabis mnohem šetrnějším a účinnějším paliativním lékem než opiáty a navíc
má celou řadou dalších pozitivních vlastností včetně opakovaných důkazů celkového vyléčení, nejen
důležitého zlepšení chuti k jídlu, snížení bolesti a zlepšení psychického
stavu ad.!
Bohužel vše napovídá tomu, že cílem
nenotifikovaného zákona č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren) bylo ochránit vysoké ceny tzv. marihuany na
černém trhu, nikoli pomoci znevýhodněným lidem, společnosti a vědě. Česká
republika by přitom právem získala mezinárodní uznání, mohly-li by být poznatky
a receptury (nejen z výzkumu stěžovatele) produkovány včetně poznatků
nejmodernějších věd jako přenos pomocí nanotechnologií! Této skutečnosti po odborné stránce nic
nebrání, neboť 3 látky z Cannabis jsou zapsány v lékopise, tiskopis
k výrobě léčiv z Cannabis však MZ ČR nevydává, pouze k distribuci
Cannabis flos od registrovaného pěstitele (popř.zahraničního dodavatele) do
lékáren.
Přidejme k tomu, že v ČR nebyl dosud v cannabisterapii
proškolen žádný lékař (kromě
zpřístupnění pozitivních výsledků studií o Sativexu u roztroušené sklerózy),
byť existují nejen rozdíly v reakcích dle složení Cannabis, ale také velké
individuální odlišnosti dle dávkování! SUKL, který je monopolní státní dealer,
uvedl, že ani neví, jak 4 zcela odlišné produkty Cannabis firmy Bedrocan dle
složení použít ke kterým schváleným nemocem definovaným vyhláškou MZ ČR č.
221/2013 Sb., viz http://konopar.blogspot.cz/
Stěžovatel odmítá se státními orgány namísto roky
marně žádané spolupráce bojovat a vymáhat právo, neboť je z naprosto lhostejného přístupu státních orgánů
vyčerpaný a odmítá přijmout takový arogantní výsměch humanismu a vzdělanosti, když
podal 3 legislativní návrhy, jak věc řešit s prospěchem pro celou zemi, dokládal
důkazy nezbytnosti výzkumu a prospěchu u nemocných a marně od roku 2009 celkem 15
x žádal policejní ochranu a nejen on dokládal důkazy lidských tragédií a škod
jednáním OČTŘ.
Pokud je cannabisterapie, jak je doloženo
výše, dostupná pouze a jen pro
extrémně bohaté spoluobčany, stěžovatel je přesvědčen, že jde o
porušení řady výše uvedených čl. LZPS a že je oprávněn i díky svému doloženému
letitému úsilí a příkladů dobré praxe i dle
čl. 23 LZPS zajistit sobě, své rodině a členům výzkumu podporovanému tolika
renomovanými odborníky cannabisterapii a že naopak jedná velice odpovědně, když jsou do výzkumu zapojeni další
odborníci včetně lékařů, chemiků, vývojářů nových léčiv atd.
III.
Porušení čl. 39 LZPS
Nejvyšší soud se rovněž vůbec
nevyrovnal s níže uvedenou právní argumentací.
Podle čl. 39 LZPS „jen zákon stanoví, které jednání je trestným
činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho
spáchání uložit.“
Trestní zákoník v § 283 odst. 1 říká, že trestného činu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy se dopustí
ten, „kdo neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá
nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní
látku, přípravek osahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed“.
Z uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo
jedná způsobem popsaným v citovaném ustanovení bez příslušného oprávnění
(povolení).
Povolení k zacházení s omamnými látkami a jedy (bez výjimky) pak
upravuje § 5 ZoNL. Dle odstavce 5 tohoto ustanovení ve znění do 1.4.2013, který se týká Cannabis,
se „povolení k zacházení nevyžaduje
k získávání, skladování a zpracování konopí k účelům průmyslovým (pro vlákna a semena) a
pokusnickým, jakož i k obchodu s konopím za těmito účely“.
V tomto zákoně, avšak ani nikde jinde, však termín „pokusnictví“
definován není. Stěžovatel je přesvědčen, že právě jeho jednání je pokusnictvím,
tzn. pokusnickým bádáním, což je imanentní složka každého vědeckého výzkumu,
neboť by jinak bylo absolutně porušeno LZPS dané právo zejména v čl. 15 odst. 1 a 2 a čl.
31 LZPS.
Pokusnictví bylo NENOTIFIKOVANOU
novelizací § 5 odst. 5 zákonem č.
50/2013 Sb. od 1.4.2013 změněno
na zacházení s Cannabis s obsahem THC v Cannabis do 0,3 % THC, od 1.1.2014 bylo NOTIFIKOVANOU novelizací
§ 5 odst. 5 zákonem č. 273/2013 Sb. pokusnické bádání ze ZoNL zcela vypuštěno
(viz notifikace z veřejné databáze TRIS č.j. 2012/03129/CZ).
Současně nebylo nikdy doloženo a stěžovatel tak ani nečinil, že by
se stěžovatel kdy dopustil zakázaného zacházení s Cannabis dle § 15, písm. e) ZoNL
v platném znění týkající se separace kanabinoidů k výrobě léčiv z Cannabis
(v době skutku dle § 15, písm. f) ZoNL).
Citujme dané ustanovení v době skutku zakazující:
„získávat konopnou pryskyřici a látky ze skupiny tetrahydrokanabinolů z
rostliny konopí (rod Cannabis)“. Protože však při prvním obvinění stěžovatele v
rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo
1231/2011 Nejvyšší soud bez jakýchkoliv důkazů a popisu takovéhoto jednání
uvedl, že stěžovatel jednal dle § 15, písm. f) ZoNL a všechna další rozhodnutí
soudů právě na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazovaly, stěžovatel požádal
o informaci osvětlující skutkově dané jednání dle zákona o svobodném přístupu
k informacím. MZ ČR, Policie ČR, OSZ a OS v Prostějově však shodně
uvedli, že takovouto informací nedisponují! Podle soudního znalce a přednosty
Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Olomouci však stěžovatelem
realizovaná výroba mastí rozhodně nesplňuje charakteristiku výše uvedeného
zakázaného jednání, viz http://konopijelek.blogspot.cz/
Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho jednání bylo
v souladu s ust. § 5, odst. 5 ZoNL a tedy nebylo zakázané, že k
zacházení povolení nepotřeboval,
a tudíž ani nemohl nakládat (vyrábět, zprostředkovávat apod.) Cannabis neoprávněně. Z uvedeného je zřejmé, že se tedy stěžovatel
nemohl dopustit jednání popsaného v § 283 trestního zákoníku. Jestliže byl za
takové jednání obviněn, pak tento postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu s čl. 39 LZPS.
IV.
Porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a
čl. 39 LZPS
A.
Nejvyšší soud se rovněž vůbec nevyrovnal s právní argumentací
týkající se měření obsahu účinných látek v Cannabis a porušením unijního a
českého práva v této věci.
Pro pěstování Cannabis dle znění ZoNL v době skutku platilo,
že „se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis),
které mohou obsahovat více než 0,3% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů“
(§ 24 písm. a) ZoNL).
Současně bylo a je dle § 29 ZoNL již od 20.5.2004 povoleno pěstování Cannabis bez hlášení
úřadům, pokud je pěstitební plocha
do 100 m2/osobu. Teprve nad 100 m2
je pro právnické a fyzické osoby zákonná povinnost hlásit pěstování uznaných
odrůd zapsaných v odrůdových knihách Celní správě.
Česká republika se v přístupové smlouvě
k Evropské unii vstupem do EU v roce 2004 (1.5.2004) zavázala
implementovat a především aplikovat
Nařízení ES, a tedy i určení legálního Cannabis dle obsahu THC dle normy
uvedené v příloze XIII Nařízení ES č. 2316/1999, která byla navíc novelizovaná
v roce 2009 a je uvedená v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009. Toto
však Česká republika nikdy neučinila a
žádnou ZÁKONEM DEFINOVANOU normu měření obsahu THC v Cannabis nezavedla,
přestože je to pro stanovení trestnosti skutku zásadní a zcela rozhodné a
dochází tak absencí zákonné právní normy měření obsahu THC v Cannabis a k porušení čl. 39 LZPS.
Jak je doloženo v Příloze IV/1 Policie ČR stěžovateli
odmítá dle zákona o svobodném přístupu k informacím sdělit, kdy a pod
jakým číslem jednacím byl doporučený (?!)
policejní postup měření obsahu THC v Cannabis, na který se policie
odvolává, vydán, jaké má číslo jednací a jak je daný postup pro specializovaná
pracoviště policie OKTE právně závazný, neboť tento postup není vůbec v souladu
s evropskou normou měření, ani se ZoNL a zde uvedenými třemi zcela
odlišnými definicemi Cannabis dle § 2, přičemž odlišné měření může vykazovat
až stonásobně odlišné hodnoty obsahu THC v Cannabis, viz stanovisko soudního
znalce a přednosty Ústavu soudního lékařství FNOL v Příloze IV/2-3.
Evropská norma přikazuje měřit 60 kusů 30 cm vysokých
vrcholíků, žádá smíšení samčích a samičích odrůd a zakazuje měřit Cannabis z
pouze z pár gramů Cannabis flos nebo Cannabis herba nebo měřit obsah THC
v Cannabis z dozrálé nebo dokonce usušené rostliny Cannabis (jako se vždy
dělo v případě stěžovatele). Max. je dle evropské normy povoleno měřit
obsah THC v Cannabis 20 dnů před nakvetením a do 10 dne po odkvětu, resp. 10
dnů od zahájení tvorby semene!. Takové podmínky (počet kusů rostlin i oznámení
pěstování Cannabis policejním orgánům) k měření obsahu THC v Cannabis
stěžovatel, zapojené nevládní organizace a členové výzkumu policii (OSZ i OS
v Prostějově) nabídli a stěžovatel opakovaně marně žádal policii o spolupráci
a provedení vyšetřovacího pokusu
v souladu s ust. § 104c trestního řádu, OSZ
v Prostějově však stížnost na odmítnutí provedení vyšetřovacího pokusu
označilo za nedůvodnou.
Citujme, co policie uvádí jako předmět měření:
„Usušený rostlinný materiál je zbaven stonků a semen, podrcen a
homogenizován.“ Jaký rostlinný materiál? Listí? Okvětí? Květ? V jakém
poměru samčích a samičích odrůd? V jakém objemu? V jaké fázi růstu
rostliny? V jakém poměru dle pohlaví rostlin? U stěžovatele byly vzorky až
stovek rostlin měřeny souhrnně z pár gramů vzatých k měření, k žádné
homogenizaci rostlin nedocházelo, přestože byly zkonfiskovány desítky kilogramů
a policie mohla zvolit zákonný postup dle evropské normy. Takovou účelově k
policejnímu měření vyseparovanou rostlinu s řadou variant policejního
měření však žádná definice Cannabis dle
§ 2 ZoNL neuvádí!
Nález Ústavního soudu s účinností od
1.8.2013 pod sp. zn. Pl. ÚS 13/12 s odkazem
na porušení čl. 39 LZSP zrušil novelizované vládní nařízení č. 455/2009
Sb., které určovalo tzv. větší než malé množství drogy pro účely § 289 odst. 2 trestního zákoníku a které v onom
novelizovaném vládním nařízení č. 4/2012 Sb. v příloze č. 1.A.1. definovalo
nově Cannabis pro účely trestního
práva způsobem odpovídajícím doporučenému policejnímu postupu měření obsahu THC
v Cannabis. Do 31.12.2011 byla v příloze č. 1.A.1. nařízení vlády
č. 455/2009 Sb. definice Cannabis uvedena
jako „celý objem (hmotnost) rostliny Cannabis“, měření obsahu THC v Cannabis
mělo tedy býti prováděno po konfiskaci ze zhomogenizované celé rostliny včetně
kořene, což však policie nikdy nečinila, stejně jako neměřila obsah THC
dle tří odlišných definic Cannabis v ZoNL v § 2.
Klíčový
důkaz:
Aby stěžovatel i za cenu dalšího trestního stíhání na důkazu doložil, jaké neblahé následky má neexistence právně závazné
normy měření obsahu THC v Cannabis, stěžovatel vysadil v roce 2012,
což je předmětem této ústavní stížnosti, také zcela ojedinělou samonakvétací (autostartovou)
odrůdu Cannabis Finola zapsanou v odrůdových knihách EU, která prošla
měřením uvedeném v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009 a je pod certifikátem
EU zcela legální a dokonce EU dotovaná plodina. Tato odrůda je kromě vysokého
obsahu léčivého kanabinoidu CBD výjimečná tím, že ihned po zahájení růstu začne
zrát a v ČR je možné dosáhnout dvě plnohodnotné sklizně za rok, resp. od
jara do podzimu. Proto, když policie (počtvrté)
zkonfiskovala (opětovně až) 30.8.2012 výzkumnickou farmu stěžovatele a měřila
na obsah THC již zcela usušené v EU
uznané odrůdy Cannabis Finola ze sklizně v červenci 2012, nalezla v usušené
(policií měřené drobné části) Cannabis Finola
zcela oprávněně nadlimitní obsah THC,
za který stěžovatele následně obvinila
s tvrzením, že vyráběl k účelům toxikomanickým Cannabis na tzv. marihuanu
(nikdy nedoloženo a stěžovatel tak ani nečinil). Policie však nepoužívala a
nepoužívá evropskou normu měření, která je přitom na obsah THC přísnější (0,2%
THC), viz Přílohy IV/4-5.
Co
způsobuje odlišné výsledky obsahu THC v Cannabis?
1)
Období,
ve které je měření prováděno z hlediska doby růstu a zralosti rostliny
Cannabis. To evropská norma zcela jednoznačně stanovuje a limituje měření
obsahu THC v Cannabis měsíčním obdobím v době růstu a trvá na měření v době
vysoce před dokončením celkové zralosti rostliny (jinak by nebylo lze
vypěstovat Cannabis pro žádné účely, zvláště pak, jsou –li pěstovány pouze
samičí odrůdy na Cannabis flos a Cannabis herba). Postup policie zcela ignoruje
měření dle období zralosti rostliny, přestože Cannabis je biologický materiál
podléhající změnám látek včetně přeměny látek na THC v době zralosti, či
dokonce po usušení rostliny (a zejména při usušení za vyšších teplot), což by
měli odpovědní příslušníci policie vědět a dle toho poznání konat.
2)
Jasně
kvantifikovaný objem měřené hmoty a určení části rostliny, ze které měření
probíhá. To evropská norma zcela jednoznačně
stanovuje včetně mixu samčích a samičích odrůd, neboť zcela jiné jsou
výsledky měření na obsah THC z dolních pater rostliny, oproti hlavnímu
vrcholíku (nejvíce účinných látek), nebo výsledky měření samčích a samičích
odrůd (nejvíce účinných látek). Policejní postup toto rovněž zcela ignoruje a
na pracovištích OKTE, která jsou sice soudně znaleckými pracovišti a jejich
přístroje jsou certifikované a akreditované, může být realizován zcela
libovolný postup měření ignorující všechna výše uvedená kriteria. Při absenci rozhodných kriterií dochází ke
zcela odlišným výsledkům na obsah účinných látek.
3)
Dalším
významným faktorem, který však evropská norma nezmiňuje, je péče o rostlinu
Cannabis a zajištění kvalitní půdy, hnojiva a zálivky, což vždy navyšuje obsah
účinných látek. Dané jednání však není zakázané.
Pokud policie nepoužívá evropskou právní normu
měření obsahu THC v Cannabis a sama žádnou
právně závaznou normu nemá a měří obsah THC v rozporu s zákonnou
definicí Cannabis, stěžovatel se domnívá, že policie má z hlediska
subsidiarity trestní represe postupovat alespoň dle nejpříznivější definice
Cannabis na obsah THC v Cannabis v ustanovení ZoNL definujícího rostlinu Cannabis jako „celou nadzemní část rostliny
Cannabis včetně vrcholíku“ a tuto hmotu má policie při konfiskaci nejprve
zvážit (včetně vody, až 70%), následně zhomogenizovat a po usušení změřit na
obsah THC a přepočítat na celkovou váhu. V daném
případě by však policie nikdy nemohla stěžovatele obvinit, protože výsledek
měření by splňoval zákonné parametry.
Pokud pak je legální rostlina Cannabis (tzn. zákonně
změřená) usušena, nemůže policie
s odkazem na nezákonnou normu měření dokladovat překročení zákonného
limitu u následně usušené rostliny v květu těchto samičích rostlin, jak policie obligatorně činila, neboť
jde o zákonitý biochemický proces přeměny látek v době zralosti a usušení,
který je nejmarkantnější právě v části rostliny zvané květ samičí rostliny,
kde je nejvíce účinných látek. Již při prvním obvinění stěžovatele bylo
doloženo, že stěžovatel pracoval se všemi částmi rostliny včetně kořene
(tinktura na kloubní otoky zaznamenaná již starověku u Plinia), kde však
kanabinoid THC zcela absentuje, stejně tak jako v semenech, která však
policie z měření rovněž vyjímá, stejně jako větvičky a stonek, ač nic takového žádný zákon neuvádí!
Doložme, že Krajský soud v Brně si
dokonce vymyslel, viz Příloha IV/6,
neexistující policejní normu měření obsahu THC v Cannabis.
Přestože stěžovatel doložil Nejvyššímu soudu
toto výše uvedené porušení evropského
práva neaplikací evropské právní normy v době legální pěstování
Cannabis a žádal položení předběžné otázky SDEU a Nejvyšší soud byl soudem ve
smyslu č. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, pak odmítnutí položení předběžné otázky Nejvyšším soudem je i dle Nálezů Ústavního soudu
ČR sp. zn. II ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30, dále
sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 a sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 10.
9. 2012 porušením práva na zákonného
soudce a práva na spravedlivý proces
Předběžná otázka SDEU, kterou stěžovatel žádá,
aby dle rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud položil SDEU k výkladu
práva EU zní:
Je v souladu
s právem EU v době legality pěstování Cannabis v České republice
opakovaně vinit žadatele předběžné otázky z nedovolené výroby drog, když
žadatel doložil, že Česká republika neaplikovala ve svém právním řádu Nařízení
ES k určení legálního Cannabis dle obsahu kanabinoidu THC v Cannabis
(příloha
XIII Nařízení ES č. 2316/1999), a to ani po
novelizaci v roce 2009 (příloha č.1 Nařízení ES č. 1122/2009), a bylo doloženo, že Česká republika nemá žádnou právní
normu na určení nelegálního nebo
legálního Cannabis?
B.
Přestože stěžovatel Nejvyššímu soudu na důkazech doložil rozhodnutí poradního orgánu českého
Parlamentu (Parlamentní institut) a nejvyšší české autority ve věci notifikace
dle práva EU a Směrnice 98/34/ES (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a
zkušebnictví ze
dne 12.9.2014 č.j. 08780/5000/2014), že je daný poradní orgán a úřad
přesvědčen, že novelizace ZoNL a zákona o léčivech zákonem č. 50/2013 Sb. (Cannabis
do lékáren) měla být notifikována dle Směrnice 98/34/ES a dále stěžovatel
doložil, že teprve zákonem č. 273/2013 Sb. bylo notifikováno pod č.j. 2012/03129/CZ pouze a jen dříve
nenotifikované ač novelizované ust. § 5 odst. 5, § 8, § 24 odst. 1 pism a), §§
29 pism. a) bod 1 a 29 pism. b), Nejvyšší
soud opětovně v rozporu s odkazovanou veřejnou databází TRIS a
doloženými důkazními fakty a s naprosto vědomě mylnou právní argumentací
uvedl, že ZoNL není třeba notifikovat dle Směrnice 98/34/ES a není potřeba
položit předběžnou otázku SDEU.
Stěžovatel se v této části ústavní
stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho rozporu s
právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na
spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v důsledku i se zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS.
K tomuto rozporu došlo na základě porušení povinností vyplývající pro
Nevyšší soud z práva Evropské unie (dále jen“EU“) týkající notifikace
ustanovení ZoNL dle Směrnice 98/34/ES.
Porušení základního práva
zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud nepoložil SDEU
předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen
„SFEU“), ačkoli byl k tomu povinen,
jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU, přičemž nebyly
splněny výjimky judikatury SDEU, jež zprošťují vnitrostátní soudy od povinnosti
předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud poslední instance, tedy
slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky (srov. nález ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30).
Skutečnost, že se
Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem stěžovatele na položení
předběžné otázky použitím odůvodnění,
jehož nesprávnost stěžovatel v rámci dovolání explicitně namítal a doložil
důkazními listinami, je dále příčinou porušení stěžovatelova práva na
spravedlivý proces (srov. nález ÚS
2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve věci Pfizer, body
27 a 30).
V důsledku tím byla dále porušena
ústavněprávně zaručena zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS, dle které „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným
činem.“, neboť při řádné aplikaci
unijního práva nemohly dotčené soudy dospět k závěru, že je naplněna
skutková podstata trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn.
1.
Sumarizace
V rámci všech trestních
řízení stavěl stěžovatel svojí obhajobu také na skutečnosti, že z důvodu
nesplnění povinností vyplývající pro ČR z jejího členství v EU, nelze
na základě utvrzené judikatury Soudního dvora na stěžovatele nahlížet, jako na
osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 trestního zákoníku a konkrétně
tímto ustanovení doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“[1].
Za oprávněné jednání
nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku je
bezpochyby třeba považovat povolení k nakládání s návykovými látky
vydávané Ministerstvem zdravotnictví na základě ZoNL, o jehož vydání stěžovatel
za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však neúspěšně, žádal.
Ovšem jak bude doloženo
podrobněji níže, povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a absolutní zákaz
pěstování odrůd rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24 ZoNL
představuje tzv. technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 3,4 a 11 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998
o postupu při poskytování informací v oblasti norem
a technických předpisů a předpisů pro služby informační
společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)[2].
Jak bude rovněž doloženo
níže, tím, že v rámci novelizace ZoNL po vstupu České republiky do EU nedošlo k oznámení § 8 a § 24 tohoto
zákona Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává se toto
ustanovení na základě ustálené judikatury SDEU nevymahatelné[3].
Tím dochází k tomu,
že na stěžovatele nelze nahlížet jako na osobu nakládající s návykovými
látkami neoprávněně ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na
základě čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým usnesením ve
vztahu k stěžovateli dopustily nesprávného
hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených základních svobod.
2.
Relevantní unijní
předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich nedodržení
Volný pohyb zboží uvnitř
EU je úhelným kamenem evropské integrace[4].
V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č. 764/2008[5]
zásadu volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze výjimečně omezit
z důvodů veřejného zájmu, a to pouze při dodržení zásady proporcionality.
Dále je třeba
v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici 98/34. Tento nástroj se
týká dvou tematických oblastí.
Jednak se směrnice 98/34 vztahuje na
„technické normy“, přičemž technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34
definována jako „technická specifikace
přijatá uznaným normalizačním orgánem k opakovanému nebo trvalému použití,
jejíž dodržování není závazné …“. Právní režim těchto nezávazných
norem je následně uveden v čl. 2 až 7 směrnice 98/34. Jak bude implicitně
doloženo níže, předmětná věc se otázky norem netýká.
Dále se směrnice 98/34 vztahuje na tzv.
technické předpisy – viz zejména její čl. 1 body 3, 4 a 11 a dále čl. 8 až 10
směrnice 98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by se mohlo
zdá, že se směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně technické aspekty výrobků,
jako jsou rozměry a technické vlastnosti, je
rozsah pojmu „technický předpis“ širší, neboť zjednodušeně řečeno je
základním účelem směrnice 98/34 předejít potencionální překážkám volného pohybu
zboží, jež by mohly pramenit z toho, že členský stát přijme v určitém
ohledu národní, tj. neharmonizovanou úpravu.
Jak zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit preventivní
kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Evropské unie,
a že tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se
tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi
členskými státy […][6].
Podle judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34
vyplývá, že pojem „technický předpis“ zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve smyslu
čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný
požadavek“, jak je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice,
a zatřetí zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku
obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice[7].
Oproti výše uvedenému, kdy v rámci
posuzování vnitrostátní právní úpravy omezující volný pohyb zboží mohou být
tato shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na
základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany legitimního veřejného zájmu[8],
stanovuje preventivní informační mechanismus směrnice 98/34 členským státům
obecnou oznamovací povinnost, která výjimečně nemusí být dodržovaná
v návaznosti na povahu dotčeného předpisu.
Konkrétně čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S] výhradou článku 10, členské státy sdělí
neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu […]“.
Od této oznamovací
povinnosti jsou členské státy zbaveny v případě „kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské
[pozn. stěžovatele: nezávazné] normy a kdy postačí informace o dotyčné normě“,
jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o předpis ve smyslu
čl. 10 směrnice 98/34, tj. zejména v případě, kdy členský stát 1) „plní závazné právní předpisy Společenství,
které vedou k přijetí technických specifikací nebo předpisů pro služby“[9] nebo
2) „plní závazky vyplývající z
mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací
nebo předpisů pro služby ve Společenství“[10].[11]
Z toho vyplývá, že v případě
národních předpisů, tj. neharmonizovaných předpisů, které se neomezují jen na
čisté přebírání unijních nebo mezinárodních technických předpisů, je oznamovací
povinnosti jasně dána.
Na tom nic nemění skutečnost, že
v případě urgence[12]
z důvodu např. ochrany zdraví (např. přijímání nových předpisů báňskou
správou po výbuchu v dole) jsou členské státy na základě čl. 9 odst. 7
směrnice zproštěny od dodržování lhůt stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice
98/34, během kterých za normálních okolností nesmí návrh předpisu přijmout.
Oznamovací povinnost dle čl. 8 však zůstává nedotčena.
Z toho vyplývá, že i v případě, že
na straně jedné nějaký návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné
ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis, na straně druhé
všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu vnitrostátního předpisu technický
předpis nepředstavují, je povinnost předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná.
Tato skutečnost implicitně vyplývá z judikatury Soudního dvora týkající se
směrnice 98/34 a zejména z rozsudku ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, v rámci kterého Španělsko stanovilo ve
transpozičním předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik
čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené směrnice[13].
Dle čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5
nařízení vlády č. 339/2002[14]
musí být skutečnost, že předpis byl v souladu s procedurou směrnice
98/34 Evropské komisi oznámen, uvedena.
[Důsledek nedodržení oznamovací povinnosti dle
směrnice 98/34]
S ohledem na důležitost cíle směrnice
98/34 zabránit překážkám obchodu rozhodl SDEU po důkladné úvaze
v bodě 54 ve věci C-194/94 CIA
Security International, že
neoznámený technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je
neměněna a v posledních letech měl SDEU i příležitost ji aplikovat
v případě trestních věcech, jako je věc C‑267/03 Lindberg týkající trestního stíhání v případě hracích automatů
či ve věci C-20/05 Schwibbert
týkající se trestního stíhání za neuvádění označení na kompaktních disků
osvědčující dodržování autorských práv.
3.
Relevantní české
předpisy
·
§ 283 trestního zákoníku
zní:
„Kdo neoprávněně
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán¨………..
· § 1 ZoNL zní:
„Předmět úpravy
(1) Tento zákon upravuje v
návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1 zacházení
s prekursory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc a
působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených
tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství 1 , které podle těchto
přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonává členský stát.“
·
Poznámka pod čarou č. 1 ZoNL zní:
„Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února
2004 o prekursorech drog.
Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví
pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.
Nařízení
Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví prováděcí
pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o
prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č.
111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi
Společenstvím a třetími zeměmi.“
·
§ 8 odst. 1 ZoNL před
jeho novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:
„(1)
Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Na
vydání povolení k zacházení není právní nárok.“
·
§ 8 odst. 1 ZoNL po
jeho novelizací č. 141/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:
„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení k zacházení není
vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené na žádost podle odstavce 7.“
Lze tak konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo
v rámci ZoNL ke zásadní změně spočívající v přechodu od režimu,
který neobsahoval právní nárok na získávání povolení k zacházení
návykovými látkami, na režim, který takový právní nárok obsahuje.
· § 24 ZoNL nedoznal od jeho zavedení žádných změn a zní:
„Zakazuje
se
-
pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3
% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“
4..
Hodnocení relevantních českých předpisů
z hlediska směrnice 98/34
[Cannabis jako obchodovatelné zboží, na které
dopadává povinnost notifikace dle směrnice 98/34]
Unijní judikatura uvádí,
že „jelikož je škodlivost omamných látek,
včetně omamných látek z Cannabis, jako je marihuana,
obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských státech, s výjimkou
přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské a vědecké
účely“[15].
To znamená, že ačkoliv
unijní právo obecně neuznává, že v případě omamných látek jde o legálně
obchodovatelné výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě
nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě použití
omamných látek pro lékařské a vědecké
účely.
Na základě uvedeného je
třeba konstatovat, že požadavek získat povolení dle § 8 ZoNL a dále absolutní
zákaz pěstování odrůdy rostliny Cannabis dle § 24 ZoNL nerozlišují podle účelu
použití a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv velice úzce tak nicméně zcela jasně) vymezenou oblast
obchodovatelnosti s Cannabis za lékařskými a vědeckými účely ve smyslu
stanoveném SDEU.
Dále dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba
pod pojmem „výrobek“ chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý
zemědělský produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato široká
definice umožnit preventivní kontrolu co možná nejširšího okruhu výrobků,
přičemž Komise v této souvislosti odkazuje[16] na
obecnou definici stanovenou SDEU, dle které je třeba považovat za výrobky ve
smyslu čl. 34 SFEU „výrobky, které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být
předmětem obchodních transakcí“, což v případě Cannabis za léčebnými a
vědeckými účely je jasně dáno.
Na základě uvedeného je zjevné, že Cannabis za
vědeckými a léčebnými účely je obchodovatelným zbožím, jehož regulace členským
státem podléhá notifikační procedury dle směrnice 98/34 (o čemž svědčí i četné notifikace ostatních členských států v rámci
databáze TRIS – viz např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17]).
Uvedené platí ve všech případech, pokud nejde o provádění unijních předpisů
(směrnice) či určitých mezinárodních ujednání. Tato možnost bude ovšem
vyvrácena v následujícím.
[Hodnocení § 8 a §24 jako technického předpisu
]
Jak vyplývá z § 1 ZoNL a
související poznámky pod čarou č. 1 nepředstavuje ZoNL transpozici unijních
směrnic, nýbrž upravuje „v
návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství zacházení
s prekursory …“.
V této souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1 ZoNL
skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle přímo použitelné
unijní předpisy (tj. nařízení EU)[18] a nikoliv, že provádí unijní předpisy (směrnice) do vnitrostátního práva.
V případě, že by mělo jít o transpozici unijních směrnic (quod non), na kterou by se mohla
aplikovat odchylka od oznamovací povinností dle čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34, musel by ZoNL obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3
Legislativních pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády[19] odkaz na příslušné
unijní směrnice.
To znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny Cannabis
nevyplývá povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a zákaz pěstování této odrůdy
dle § 24 ZoNL ze závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím § 8 a § 24 ZoNL
plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky
vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických
specifikací (viz rovněž níže).
V souladu s judikaturou tak
přestavuje § 24 ZoNL bezpochyby technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11
směrnice 98/34, neboť zcela zakazuje výrobu[20] odrůdy rostliny
konopí.
Pokud jde
o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8 ZoNL, je třeba
upozornit, že obecně judikatura SDEU nepožaduje notifikaci předpisů, jež se
netýkají výrobků, nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak však SDEU ve
vztahu k úplnému zákazu provozování hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg uvedl, představuje absolutní
zákaz výkonu činnosti související s určitým zbožím nebo jiný požadavek
omezují výrobky v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek
získat povolení za účelem uvádění výrobků na trh [21], technický předpis[22]. Stěžovatel
předjímá, že jediný rozsudek SDEU, který by zdánlivě hovořil v neprospěch
stěžovatele, se týkal používání měřičů alkoholu. SDEU v této věci
(výjimečně) nepřijal námitku nevymahatelnosti, neboť mezi trestními předpisy
týkající se řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě kterých státní
orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi, neexistuje kausální vztah, který by
dopadal na obchodovatelnost s nějakým zboží[23].
V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně souvisí se státním
omezením (regulací), pokud jde obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno
podotknout, že posouzení případu Lemmans
je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do
takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.
Stěžovatel dodává, že
unijní judikatura se dosud explicitně
nezabývala s otázkou důkazního břemena, pokud jde o doložení, zda jde o
neharmonizovaný (technický) předpis. SDEU se omezuje na to, že v případě
namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného) technického předpisu nějakým
subjektem, je třeba zkoumat, zda jde o technický předpis a zda byl v souladu
se směrnicí 98/34 oznámen[24].
Z toho ovšem dle názoru stěžovatele a
contrario jasně plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného)
technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky mohl doložit, že
nějaké konkrétní ustanovení s určitostí nevyplývá z kvanta
harmonizovaných předpisů). Z uvedené judikatury tak naopak plyne, že
zjištění skutečnosti, že jde o neharmonizovaný technický předpis, přísluší
dotčenému národnímu soudu. Nehledě na uvedené se však stěžovatel domnívá, že
v porovnání s paušálními tvrzeními dotčených soudů, dostatečně
doložil, že v případě §§ 8 a 24 ZoNL jde o (neharmonizované) technické
předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je třeba je dle
směrnice 98/34 oznámit.
[Otázka provedené notifikace]
V této souvislosti
by stěžovatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou elektronickou databázi TRIS[25]
Evropské komise, jejíž prohledání doloží, že ZoNL neprošel (zejména
v souvislosti s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění ZoNL)
oznamovací povinností dle směrnice 98/34.
Indicií pro neprovedení
notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a §
5 nařízení vlády č. 339/2002 není nikde v rámci ZoNL zmínka o případné
notifikaci[26].
Skutečnost, že ZoNL nebyl
dle směrnice 98/34 oznámen doložilo Ministerstvo zdravotnictví dne 18. května
2011 č.j. MZDR 35213/2011 doloženém při prvním dovolání stěžovatele Nejvyššímu
soudu s touto argumentací: „Zákon č.
167/1998 Sb., není technickým předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci
jeho přípravy technickou notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon č.
167/1998 Sb., byl publikován dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“
[Otázka aplikace směrnici 98/34 na Zo NL ratio
temporis]
Ačkoliv byl ZoNL přijat před vstupem ČR do EU, prošel tento zákon
po vstupu ČR k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č. 141/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, došlo ke změně sporného § 8 zákona o
NL, jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na vydání povolení
k nakládání s návykovými látkami, na režim, jež takovýto právní nárok
zná. Tato změna technického předpisu po vstupu členského státu do
EU zakládá na základě judikatury SDEU povinnost notifikaci dle směrnice 98/34
v rámci přípravy dotčené změny zákona provést[27].
Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější požadavky pro intraunijní obchod
s dotčenými výrobky je pro povinnost návrh technického předpisu oznámit
dle směrnice 98/34 irelevantní, neboť dle SDEU se oznamovací povinnost
vztahuje i na změny technických předpisů, jež zavádějí v porovnání
s předchozí právní úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím[28].
Jak uvedl stěžovatel, změnila uvedena novelizace (liberalizace)
z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998 Sb. v tom
smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné jakémukoliv zacházení s Cannabis
(včetně jeho pěstování) zabránit již na základě nevydání povolení dle původního
§ 8 zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval právní nárok na získávání
povolení k takovému zacházení. Po novele zákonem č. 141/2009 Sb. tak
jedinou možností, jak zabránit pěstování Cannabis státními orgány se stal § 24
zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska obchodu mezi členskými
státy tak získal § 24 zákona č. 167/1998
Sb. samostatný právní význam pro právo EU až po novele zákonem č. 141/2009 Sb.
5.
K porušení základních práva Nejvyšším soudem
Ve vztahu
k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na základě výše uvedeného
z hlediska ústavněprávního konstatovat:
Ačkoliv stěžovatel
namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího soudu nevymahatelnost
dotčených ustanovení ZoNL a s tím i conditio
sine qua non neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku z důvodu
neoznámení ZoNL při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle směrnice
98/34, nepoložil žádný se soudů Soudnímu
dvoru předběžnou otázku dle čl. 267 SFEU.
Zejména Nejvyšší soud,
kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky, přísluší povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru
položit, tak neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná výjimka
(acte clair, acte éclairé[29]), která
by jej ve smyslu judikatury SDEU z povinnosti předběžnou otázku SDEU
položit, zprostila[30].
Argumenty uvedené v usnesení[31], kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou
nevymahatelnosti dotčených ustanovení ZoNL, se pouze omezily na konstatování, že ZoNL vychází z mezinárodních
ujednání a unijních předpisů. Přitom dle judikatury Soudního dvora musí
mezi unijním (transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem
existovat přímý vztah[32],
tj. v zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na reprodukci obsahu
stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy, výjimky z oznamovací
povinnosti v případě transpozice unijní legislativy na základě čl. 10
odst. 1 první odrážka směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že
konkrétní vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním předpisem, tj.
přímo vyplývá z transpoziční povinnosti. Stejné úvahy musí platit i pro
výjimku ve vztahu k mezinárodním ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1
druhá odrážka směrnice 98/34.
Jak ve vztahu
k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34), tak ve
vztahu k mezinárodním dohodám (čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice
98/34), však Nevyšší soud neuvedl
konkrétní unijní či mezinárodně právní ustanovení, které by přímo stanovilo
povinnosti obsažené ve §§ 8 a 24 ZoNL.
Stěžovatel dodává, že
takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu, že takové unijní či
mezinárodněprávní ustanovení neexistuje. Pokud jde o § 24 ZoNL stěžovatel
dokládal již v prvním dovolání odpověď Ministerstva zdravotnictví dle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která uvedla
„Zákonodárce vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z roku
1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz
pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího
názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro
zabránění tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu,
příslušná Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost však nelze chápat tak, že by
ČR tím plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně
právní závazky, které vedou ke společným technických specifikací, neboť
tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a
nikoliv povinnost vedoucí ke společným technickým specifikacím, jež budou
povinné pro všechny Smluvní strany.
Navíc jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na
které odkazuje poznámka pod čarou č. 1 v § 1 ZoNL, resp. které uvádí Nejvyšší
soud[33],
nezpůsobilé sloužit jako transpoziční předpis z důvodu přímé
aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich provádění do vnitrostátního práva[34].
Navíc dle uvedené poznámky pod čarou jde o unijní nařízení týkající se prekursorů drog, mezi které Cannabis nepatří. Z logiky
věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat) ustanovení, která by
přímo vedla k přijetí § 8 a 24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na základě
čl. 10 odst. 1 odrážka první směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde o
povinnost dotčené vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na modelovou legislativu
OSN Nejvyšším soudem je zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o závazný
(mezinárodní) akt, jež stanoví povinnost sporná ustanovení ZoNL přijmout, a
který by v souladu s čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34
zprostil členský stát od notifikační procedury. Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké
ustanovení jim dále citovaných mezinárodních ujednání přímo požaduje zavedení
§§ 8 a 24 ZoNL.
Pokud tedy bylo záměrem odůvodnění Nevyššího
soud říci, že námitka nevymahatelnosti uvedena stěžovatelem je neopodstatněna
z důvodu, že ZoNL čerpá z výjimek stanovených čl. 10 směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené
judikatury SDEU nedostatečně a chybně. Stejně tak jeho celkový závěr, že ZoNL
ČR „splnila všechny požadavky kladené na
právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené
evropské legislativy navazují a jsou s ni v souladu“
z hlediska směrnice 98/34 a judikatury SDEU neobstojí.
Stěžovatel zdůrazňuje, že stejně jak není
pravomocí vnitrostátních soudů vykládat sporné otázky práva EU, neboť to
přísluší pouze SDEU, nepřísluší ani stěžovateli tato pravomoc. Nicméně výše
uvedené dokládá, že v předmětné věci existují víc než důvodné obavy
nedodržení práva EU jednak Vládou ČR (neoznámením ZoNL dle směrnice 98/34 při
novelizaci tohoto zákona po vstupu do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na
základě nedostatečného a chybného odůvodnění odmítl položit předběžnou otázku,
jak mu ukládá čl. 267 odst. 3 SFEU.
Stěžovatel si je vědom možných veřejných
(společenských a případně i politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24 ZoNL.
Nicméně by chtěl zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené pádné (dle názoru
stěžovatele nevyvratitelné) právní důvody a svévolné ignorování těchto právní
důvodů dotčenými soudy by v opačném případě byla všechna ujištění o dodržování zásad právního státu dodržující
ústavně a unijně zaručená práva pouhou neúčinnou deklarací.
Tím, že nepoložil
předběžnou otázku SDEU, ačkoliv rozhodoval ve smyslu kogentní normy čl. 267
odst. 3 SFEU, jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky,
a jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší soud porušil
ústavně zaručené základní právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl.
38 odst. 1 Listiny.
Veškerý jiný výklad by
zcela popřel účel (effet util) čl.
267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska unijního práva nepřijatelný – viz
zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve věci C-224/01 Köbler týkající se náhrady
škody v případě porušení práva EU v důsledku rozhodnutí soudu
členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
Tím, že se Nejvyšší soud
chybně vypořádal s námitkou nevymahatelnosti odkazem na chybnou
skutečnost, že ZoNL provádí ustanovení unijních a mezinárodních předpisů, která
zprošťuje od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil ústavně zaručené
základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS.
Tím Nevyšší soud
v rozporu se ústavněprávně
zaručenou zásadou nulla poena sine
lege dle čl. 39 LZPS aplikoval na stěžovatele zákon, jež je třeba
z hlediska unijního práva považovat za nevymahatelný vůči stěžovateli.
6.
Předběžná otázka SDEU, kterou stěžovatel žádá,
aby dle rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud položil SDEU k výkladu
práva EU zní:
1) Jsou technická ustanovení zákona o návykových látkách
týkající se výroby (pěstování a
zpracování) a distribuce Cannabis s limitem a bez limitu obsahu
léčivých látek (zejména kanabinoidy CBD a THC zapsané v lékopisech zemí Evropské
unie) technickým předpisem a jiným požadavkem na výrobky ve smyslu
Směrnice 98/34/ES?
2) Je v souladu
s právem EU pod trestní sankcí opakovaně vinit žadatele předběžné otázky
z protiprávního jednání a zkonfiskovat jeho majetky, jestliže právní
norma, která mu byla vytýkána, nebyla v rozporu s povinností dle Směrnice
98/34/ES notifikována a bylo doloženo, že žadatel předběžné otázky danou normu
opakovaně žádal vydat a marně se domáhal položení předběžné otázky SDEU, která
mu však byla zapírána?
3) Je v souladu s právem EU
zakázat pod trestní sankcí právními předpisy terapeutické využití různě
složených genetik Cannabis a produkci jiných produktů Cannabis, než jen Cannabis
flos 4 genetik Cannabis zahraniční firmy Bedrocan (vyhláška MZ ČR 221/2013 Sb. notifikovaná v nouzovém režimu dle
čl. 9 odst.7 Směrnice 98/34/ES pod č.j. 2013/0288/CZ), tedy produktů vyráběných
v zemích EU, když genetiky Cannabis firmy Bedrocan jsou na řadu
nemocí neúčinné nebo mnohem méně účinné než genetiky Cannabis s jiným
složením kanabinoidů zapsaných v lékopisech EU (CBD a THC) a když je navíc
doloženo, že žadatel předběžné otázky dokázal produkovat mnohem účinnější
produkty z Cannabis (např.
Cannabis unguentum) a opakovaně marně žádal ustanovit odrůdovou banku
semen Medical Cannabis?
4) Je v souladu s právem
EU, když má Česká republika pro jeden a týž obchodovatelný produkt (Cannabis)
celkem 3 zcela odlišné definice z hlediska obsahu a množství účinných
léčivých látek (zejména kanabinoidy
CBD a THC) jako je uvedeno v § 2 písmeno d) zákona o návykových látkách,
kde je uvedeno, že Cannabis je 1) kvetoucí vrcholík, 2) plodonosný vrcholík a
3) celá nadzemní část rostliny včetně vrcholíku a rozdíly v obsahu
účinných látek tak mohou být až stonásobné?
V.
Pokud Ústavní soud v předmětné věci sám rozhodne, stěžovatel
odkazuje na čl. 36 odst. 3 LZPS a rozhodnutí SDEU č.j. C-224/01 (Köbler), kdy je stanoveno, že pokud dojde
k porušení práva EU, musí dojít k
určení náhrady škody.
VI.
Z důvodů
výše doložených žádá stěžovatel velmi laskavě Ústavní soud přiřknout
stěžovateli výjimku k § 5, odst. 5 a § 29 ZoNL a přiřknout explicitním výrokem Ústavního
soudu stěžovateli právo na pěstování a zpracování Cannabis k výzkumu a
terapii, bez ohledu výše uvedenou právní argumentaci netrestnosti skutku
stěžovatele.
VII.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti
stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento
nález:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12.
2012, č.j. 6 Tdo 1493/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, č.j. 5 To 174/2014 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2014, č.j. 3
Nt
1151/2014 se pro rozpor s ústavně zaručenými právy a
svobodami zrušují.
V Olomouci dne …. 2015
[1] Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění
uvedena v citacích doplněna autorem.
[2] Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS.
Tuto skutečnost stěžovatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější judikatury
Soudního dvora na tuto směrnici.
[3] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 54;
rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 45.
[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne
9. července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých
vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními
předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č.
3052/95/ES - http://www.mpo.cz/dokument48561.html
[6] Rozsudek
Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
10.
[7] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
11.
[8] Rozsudek
Soudního dvora 120/78 nazvaný Cassis de
Dijon.
[9] Čl. 10 odst. 1
první odrážka směrnice 98/34.
[10] Čl. 10 odst. 1
druhá odrážka směrnice 98/34.
[11] Čl. 10 směrnice
98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací povinnosti, jako je např.
provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně
irelevantní.
[12] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-194/94 CIA Security
International, bod 53.
[14] Nařízení
vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech při
poskytování informací v oblasti technických předpisů,
technických dokumentů a technických norem.
[15] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C‑137/09 Josemans,
bod 36 a
zde uvedená judikatura. Důraz v citaci autorem dodán.
[16] Viz st. 16
dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce metodikou poskytování informací v oblasti
technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti -
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm
[17] http://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2
[18] Viz čl. 48 odst. 2
Legislativních pravidel vlády.
[19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii
[20] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
11.
[21] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, zejména bod 47.
[22] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C‑267/03 Lindberg, body
84 a 85.
[23] Rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci
C-226/97 Lemmens, body 34 až 36.
[25]
http://ec.europa.eu/enterprise/tris
[26] Viz rovněž čl. 48
odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež stanoví povinnost uvést skutečnost,
že návrh předpisu byl oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním
ustanovení předpisu.
[27] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
body 39 až 41.
[28] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-273/94 Evropská komise proti Nizozemskému království, body 13 až 15.
[29] Naopak stav unijní
judikatury hovoří v prospěch stěžovatele v tom smyslu, že ČR měla
zákon o NL oznámit v rámci novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou
§§ 8 a 24
ve vztahu k žadateli nevyhatelné.
[30] Rozsudek Soudního
dvora ve věci 283/81 CILFIT.
[31] Viz dotčené usnesení Nevyššího soudu od polovičky strany 10
do polovičky strany 11.
[32]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94
Komise ES proti Itálii, body 36, 43 a 44, viz taky podrobný
postup Soudního dvora ve spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers, body 19 až 24.
[33] Nevyšší soud
odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92, která ovšem zavádí
systém sledování určitých látek často používaných k nedovolené výrobě omamných
a psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24 ZoNL.
[34] Rozsudek Soudního
dvora ve věci 34/73 Variola.