Usnesením Policie ČR SKPV Prostějov ze dne 18.4. 2013 č.j. KRPM-981129-67/TČ-2012-141271 byl stěžovatel obviněn ze spáchání přečinu dle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Z důvodu § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo trestní stíhání zastaveno. Proti zastavení trestního stíhání podal stěžovatel stížnosti, které byly usnesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZT 108/2013-90 dne 25. 10. 2013 a usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 5 KZT 70/2013-16 dne 25. 11. 2013 zamítnuty dle § 148 odst. 1 pism. c) tr.ř.

Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 174/2014 ze dne 25. 6. 2014 byla dle § 148, odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost na usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 17.4.2014 o ochranném opatření ve formě zabrání věci podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku, která byla stěžovatelem napadána, neboť nebylo soudem doloženo, že stěžovatel spáchal trestný čin.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2014, č.j. 6 Tdo 1493/2014 byla - jak bylo očekáváno, což se nepotvrdilo a daná stížnost slouží pouze jako obecná právní analýza- dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele podané dle § 265 b odst. 1. písmena a), b), g), j) a k) trestního řádu na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli, respektive jeho obhájci, doručeno dne …. 2015, 60-denní lhůta pro podání ústavní stížnosti dle ust. § 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu uplyne ….. 2015.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto

ú s t a v n í s t í ž n o s t

v níž namítá porušení především

- čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné

- čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá

- č. 3 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu a nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod

- č. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena

- čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života

- čl. 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku

- čl. 15 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž je svoboda myšlení a svědomí zaručena a je zaručena svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby

- čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů

- čl. 31 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý právo na zdraví

- čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

- čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci

- čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem

Stěžovatel by na tomto místě rád poukázal na to, že je nyní i přes 15 žádostí o policejní ochranu od roku 2009 (viz příloha I/1 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/) opětovně trestně stíhán za stejné jednání (pátá konfiskace výzkumnické farmy Medical Cannabis v Ospělově proběhla dne 3.9.2014) a žádá velmi laskavě Ústavní soud o přednostní vyřízení stížnosti, která, jak stěžovatel věří, může mít vliv i na probíhající trestní řízení.

II.

Porušení čl. 1, 2 odst. 2 a 3, č. 3 odst. 1 a 3, č. 4 odst. 1 a 4, 10 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 3, čl. 15 odst. 1 a 2, 27 odst. 1 a čl. 31 LZPS (rovněž tak čl. 23, 36 a 39 LZPS)

Nejvyšší soud opětovně a v rozporu s mezinárodními závazky a nálezy Ústavního soudu odmítl položit předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Nejvyšším soudem NEVYVRACENÁ právní argumentace stěžovatele z českého i evropského práva je doložena v příloze II/1 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/ Takové jednání je podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014 porušením řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. LZPS, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR, kdy jedním z těchto principů je i povinnost soudu svůj rozsudek řádně odůvodnit.

Stěžovatel byl v letech 2010 – 2013 celkem 4 x obviněn za nedovolenou výrobu drog dle § 283 trestního zákoníku (v případě první obžaloby dle § 187 trestního zákona) a majetky z výzkumnické farmy Medical Cannabis v Ospělově, která je v majetku stěžovatele, byly v letech 2009 - 2012 vždy zkonfiskovány, přestože bylo doloženo, že ČR dané jednání považovala za legální dle ust. 5, odst. 5 zákona o návykových látkách, přestože ČR neaplikovala právně závaznou evropskou právní normu na stanovení legálního Cannabis dle obsahu THC v Cannabis do právního řádu a ČR nemá v rozporu s čl. 39 LZPS žádnou právní normu na stanovení obsahu THC v Cannabis, i když výsledky měření mohou být až 100 násobně odlišné, přestože ČR nenotifikovala technické předpisy k výrobě Cannabis dle Směrnice 98/34 a především a z hlediska LZPS, přestože Cannabis nebyl v dané době občanům dostupný k terapii a cannabisterapie byla judikátem NS z roku 2008 považována za netrestný čin, ač vstupem ČR do EU lze ověřit, že již v roce 2004 byly léčivé látky v Cannabis zapsány v lékopisech zemí EU. Těmto pochybením se věnují samostatné kapitoly ústavní stížnosti.

Všechny trestní řízení stěžovatele prošly odmítavým rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn.II. ÚS 664/12, IV.ÚS 4859/12, II. ÚS 1311/13 a II.ÚS 289/14), který se však nikdy věcně nevyrovnal s důkazy o porušení evropského, unijního a českého práva a vždy pouze odkázal rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011 týkající se první obžaloby stěžovatele, v němž však nebyla vyvrácena právní argumentace stěžovatele. Stěžovateli byl navíc nezákonně zapřen přístup k Soudnímu dvoru EU (dále jen SDEU) a šlo o vědomě právně vadné rozhodnutí, v němž si Nejvyšší soud pletl režim Nařízení a Směrnic, což jistě bylo Ustavnímu soudu zřejmé. Bohužel Ústavní soud v rozhodnutí č.j. II. ÚS 664/12 bez jakéhokoliv vyvrácení právní argumentace stěžovatele přisvědčil vědomě právně mylnému a velmi podrobně napadanému rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 8 Tdo 1231/2011. Stěžovatel doufá a pevně věří, že nyní se již Ústavní soud k takovémuto jednání i s odkazem na níže uvedené skutečnosti neuchýlí a se stížností bude nakládáno dle zákona a mezinárodních závazků a rozhodnutí bude řádně odůvodněno a stížnost předána Soudnímu dvoru EU.

Dodejme, že analogicky jako Ústavní soud postupoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP), který po roce a půl projednávání právní přípustnosti stížností stěžovatele na všechny výše uvedená rozhodnutí ČR (zřejmě rekord v historii ESLP) odmítl projednat formálně a věcně právně přípustné stížnosti na ČR bez jakéhokoliv zdůvodnění. ESLP pouze v odmítavém rozhodnutí stížnosti neprojednat odkázal na pravomoc ESLP k nepřijetí projednání stížnosti danou článkem 35 Jednacího řádu ESLP, aniž však blíže specifikoval body daného ustanovení čl.35 a stížnosti stěžovatele splnily všechny potřebné žádané náležitosti.

Předmětná ústavní stížnost se týká 4 obvinění stěžovatele (konfiskace v roce 2012).

Stěžovatel je vedoucím mezinárodního výzkumu Cannabis is The Cure (Konopí je lék), za jehož vysokou odbornost, jak bylo ústavnímu soudu opakovaně doloženo a lze ověřit v oscanovaných originálech v kapitole reference na titulní straně http://ustavnisoud.blogspot.cz/, se staví Úřad vlády ČR, odborné společnosti i primátor Olomouce (stěžovatel obdržel cenu britské vlády, cenu EU, zahraničních i českých odborných společností a nadací, stěžovatel za tvorbu standardů kvality zdravotně sociálních služeb a rovněž za vzdělávání veřejnosti v cannabisterapii obdržel cenu české vlády (2009), dále se soudům a úřadům k odbornosti stěžovatele vyjadřovali vysoce pozitivně a protestovali proti kriminalizaci výzkumu a jejího vedoucího dva emeritní rektoři Univerzity Palackého v Olomouci (prof. MUDr. et. PhDr. Jana Mačáková, CSc., prof. PhDr. Josef Jařab, CSc.), profesoři, docenti, lékaři, chemici, soudní znalci a především nemocní. Exekutivě i justici byly stěžovatelem doložené důkazy o úspěších výzkumu v oblasti léčby diabetes a jeho fatálních komplikací, onkologických onemocnění, roztroušené sklerózy, artritidy, popálenin a celé řady dalších onemocnění.

Stěžovatel jako v dané oblasti vzdělaný odborník (adiktolog, psychoterapeut) za velké podpory odborné, umělecké i laické veřejnosti zveřejnil výzkum po judikátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008 sp. zn. 3 T do 52/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/2008) o netrestnosti cannabisterapie.

V roce 2008 rovněž stěžovatel spoluzaložil a registroval a společně s rodinou finančně a materiálně podpořil odborné společnosti (nevládní organizace) k založení vědeckovýzkumného pracoviště Edukativní konopná klinika v Praze a naplnění cílů výzkumu, které však byly trestními řízeními vůči stěžovateli v rozporu s čl. 15 odst. 1 a 2 a čl. 27 odst. 1 LZPS fatálně poškozeny, kdy jsou v těchto nevládních organizacích sdruženi odborníci z řady zdravotnických, přírodovědných a společensko vědních profesí a také nemocní, dobrovolníci a investoři a mecenáši výzkumu, viz http://cannabis-is-the-cure.eu/

Stěžovatel v první stížnosti ústavnímu soudu (II. ÚS 664/12) doložil, že společně s lékaři zřejmě jako první na světě již v roce 2008 dokázal vhodně složenou neomamnou mastí z Cannabis zachránit diabetickou nohu před amputací (jen v ČR 10 tisíc amputací ročně!, stěžovatel dodnes nemá jednu jedinou reklamaci a jeho zkušenosti v této věci potvrzují přední vědci světa, viz přednáška stěžovatele na mezinárodní odborné konferenci Cannafest dne 8.listopadu 2014 Diabetes a cannabisterapie http://www.cannafest.cz/pro-navstevniky/odborna-konference/, přednáška a fotografie neamputovaných končetin je uvedena zde http://cannabis-is-the-cure.blogspot.cz/), stejně jako stěžovatel dokáže neomamným čípkem z Cannabis úspěšně vyléčit letité neléčitelné chronické ženské onemocnění – viz vyjádření MUDr. Ireniny Hubeňákové a MUDr. Aleše Skřivánka, PhD. uvedené v příloze II/2 a 3 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/).

Stěžovatel již v první stížnosti doložil stanoviska lékařů i manželky, že i jemu samotnému Cannabis velmi pomohl s jeho vlastním chronickým onemocněním a má velmi negativní reakce na standardní léčiva, což potvrzuje i současná ošetřující lékařka MUDr. Dagmar Přikrylová, která stěžovateli doporučila cannabisterapii ihned poté, co byla v prosinci 2014 po roce a půl od účinnosti nenotifikovaného zákona č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren) zpřístupněna občanům v jediné lékárně v ČR v Uherském Hradišti – viz příloha II/4 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/. V příloze II/4 jsou rovněž uvedena stanoviska ošetřujících lékařů v roce 2011 MUDr. Miloslava Nováka a MUDr. Věry Táborské ke cannabisterapii stěžovatele, které byly bez jakéhokoliv reflexe k porušení řady čl.LZPS a zejména čl. 1, 3, 4, 10, 12 a 31 vždy odmítnuty Ústavním soudem.

Stěžovatel již v první stížnosti ústavnímu soudu doložil protestní stanoviska (nejen) lékaře a soudního znalce MUDr. Radka Matlacha premiérovi, policejnímu prezidentovi a prostějovskému soudu – viz příloha II/5 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/, že jednáním ČR proti výzkumu byly způsobeny zločiny proti lidskosti zcela nevinným občanům, stejně jako enormní škody na výzkumu, zapojených nevládních organizacích, rodině stěžovatele a stěžovateli samotném. S tímto v demokratické zemi zásadním faktem stejně jako se záhadnými až 90% úbytky zkonfiskovaného majetku se však ČR nikdy právně nevyrovnala, zákon o sdružování občanů a zdraví lidu vůbec nerespektovala (včetně doložení stovek písemných objednávek občanů k vypěstování Cannabis podložených navíc svědeckými výpověďmi u OS v Prostějově již v roce 2010 včetně doporučujících stanovisek lékařů k léčbě daných členů výzkumu), naopak bez jediného důkazu ČR uvedla, že stěžovatel zpracovával škodlivinu (míněn Cannabis z výzkumnické farmy v biokvalitě) a jednání stěžovatele bylo společnosti škodlivé (míněno jednání s prospěchem pro společnost a občany s doloženou 25 letou profesní kontinuitou stěžovatele při práci s chronicky zdravotně postiženými s řadou cen za inovace a finanční efektivitu zdravotně sociálních služeb)! Dodejme, že judikátem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008 sp. zn. 3 T do 52/2008 plně osvobozená Mária Brodská (62) byla v roce 2011 za totožné jednání (pěstování a zpracování Cannabis k léčbě) opětovně obžalována a její majetek zkonfiskován (úspěšná léčba rakoviny a bércových vředů) a v dubnu v roce 2012 spáchala sebevraždu! Tragické příklady spojené s předčasným úmrtím (v těžkých bolestech!) a vážným poškozením zdraví členů výzkumu (amputace, křeče, třasy, bolesti, vážná kožní onemocnění atd.) doložil stěžovatel v ústavních stížnostech ÚS 664/12, IV.ÚS 4859/12, II. ÚS 1311/13 a II.ÚS 289/14 a je opětovně odkazováno na filmové dokumenty související s výzkumem na You Tube Rok konopí, Konopné pašije, Cannabis – medicament d avenir, kde jsou autentické výpovědi občanů včetně odborníků zapojených do výzkumu.

Cannabis není všelék, jak se lze občas na internetu dočíst s nekritickou chválou, ale vzhledem k velmi účinnému systémovému působení přes tělu vlastní receptorový endokanabinoidní systém (světově uznávaný a vysoce ceněný objev zejména českého vědce Doc. RNDr. Lumíra Ondřeje Hanuše, DrSc., Hebrejská univerzita, 1992) zajišťující homeostázu, podporu zdraví a ochranu organismu v případě desítek onemocnění či úrazů pomocí synergetického účinku fytokanabinoidů a dalších léčivých látek v Cannabis, jde o vysoce účinný lék v urgentní, paliativní i kauzální medicíně. Bohužel lék, který je naprostou většinou lékařů ignorovaný, přestože mnozí lékaři znají pozitivní účinky a někteří i vysoce postavení lékaři (přednostové klinik) posílají nemocné za stěžovatelem, když nedokáží pomoci!

Na tomto místě je nezbytné Ústavní soud informovat, že Cannabis a léčivé látky v něm obsažené jsou u některých onemocnění jediným účinným léčivem a navíc bez jakékoliv toxicity a neblahých sekundárních následků jako mají běžná farmaceutická léčiva, a to včetně návykovosti, která jde dlouhodobých světových vědeckých výzkumů na úrovni návykovosti ke kávě, tzn. vysoce nízká (Miovský a kol., Grada, 2008). Podle všech teoretických i praktických zkoušek jsou látky Cannabis i úspěšným lékem na diabetes I.typu a zastavení komplikací všech forem diabetes, těmto lidem je však cannabisterapie zcela zapřena! V současné době jsou v ČR v lékopisu 3 látky z Cannabis, léčivé účinky dalších cca 12 látek jsou však nepopiratelné a vědecky ověřené. Celý problém ignorance farmaceutických firem investovat do výzkumu a vyrábět léčiva z Cannabis tví v tom, že léky z Cannabis nejdou patentovat (popř. jdou patentovat za cenu okaté vědecké „nepravdy“ jako v případě britského léku Sativex (ústní spray) se dvěma separovanými kanabinoidy CBD a THC ve vyrovnaném poměru a 30 mg dávce denně, bez separace látek je však daný lék mnohem účinnější díky synergii látek v Cannabis, které však nejdou patentovat) a vládní podpora výzkumu je na celém světě naprosto ojedinělá. Přesto v roce 2015 existuje cca 33 tisíc studií o úspěšných účincích látek v Cannabis včetně důkazů apoptózy buněk rakoviny (smrt buněk bez devastace tkání jako u chemoterapie), http://www.radostnezpravy.cz/20-lekarskych-studii-potvrzuje-ze-konopi-leci-rakovinu/ s 20 seriozními studiemi výzkumných center a univerzit.

Přední vědci a lékaři světa v květnu 2014 zveřejnili rezoluci, že Cannabis je základním lidským právem, viz http://medical-cannabis-declaration.org/ Řada i velmi známých lékařů se dnes ve světle jednoznačných důkazů veřejně omlouvá za svá předchozí prohlášení a názory, kdy tuto léčbu zesměšňovali nebo dokonce zatracovali.Viz např.prohlášení v USA velmi veřejně známého prominentního lékaře Sanja Gupty k léčbě těžké formy epilepsie u standardně neléčitelné dívenky Charlotty, kdy tento příběh funkční cannabisterapie pomocí neomamného druhu Cannabis významně přispěl k jinému náhledu na Cannabis v USA (You Tube – zadej film Weed)

Nositelé Nobelových cen od května 2014 burcují k celosvětovému zrušení prohibice Cannabis škodící celé společnosti, zejména pak chudým a nemocným, viz http://pravnistat.blogspot.cz/

Od judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 T do 52/2008 o netrestnosti cannabisterapie vznikly v ČR celkem 3 petice odborníků za prosazení dostupnosti Cannabis k léčbě a zastavení kriminalizace, které podepsaly desetisíce občanů, viz http://cannabisterapie-petice.blogspot.cz/ (Dvě z těchto petic inicioval stěžovatel). V prosinci 2014 a lednu 2015 zaslaly petiční výbory a nevládní organizace Vládě ČR protestní rezoluce, viz http://vlada-cr.blogspot.cz/žádající okamžité vyřešení letitého a palčivého problému povolením pěstování Cannabis občanům a zavedení přiměřené regulace namísto prohibice.

Závěry ze zemí, kde přistoupili k přiměřené regulaci a zrušili prohibici, dokazují nejen to, že došlo k výraznému snížení kriminality a veřejných výdajů a prospěchu pro celou společnost, ale také ke snížení počtu uživatelů Cannabis používaného ve formě tzv. marihuany! V oblasti veřejného zdraví jde o klíčový údaj, protože prohibiční politika vytvořila mj. fenomén pěstování v tzv. indoroových pěstírnách (umělé osvětlení, namísto zahrádky), kde se pěstují specializované odrůdy Cannabis s vysokým procentem omamného THC, které však stěžovatel nikdy nepěstoval a který je zejména pro mládež a predisponované jedince ve vysoké koncentraci škodlivý! Stejné pozitivní závěry z přiměřené regulace již v 90 letech minulého století potvrzovala největší světová vědecká studie Prove financovaná OSN ve Švýcarsku týkající se opiátových drog (Nerad, Neradová, Drogy a mýty, Votobia, 1998). Dodejme, že ČR je předním evropským producentem tzv. marihuany a přitom více než 80% veřejných výdajů je určeno na zhoubnou prohibici s devastačními účinky k nevinným občanům, vědě i státnímu rozpočtu a vyhovující pouze mafii, pouze necelých 20% veřejných výdajů v dané oblasti je v ČR použito na prevenci, terapii, rehabilitaci a minimalizaci rizik, viz první ústavní stížnost II. ÚS 664/12 a doložená Výroční zpráva ve věcech drog ČR.

Cannabisterapie sice byla Parlamentem schválena (opětovně nenotifikovaným) zákonem č. 50/2013 Sb., skutečná dostupnost cannabisterapie je cenou v lékárně v rozporu s řadou čl. LZPS a zejména pak čl. 31 občanům fakticky zapovězena, na což stěžovatel upozorňoval vládu a poslance již v roce 2008 s podáním legislativního návrhu, který by situaci vyřešil, nehledě na fakt, že ani jeden druh Cannabis schválený MZ ČR k poskytování v lékárnách není neomamný, přestože právě neomamný Cannabis s vysokým obsahem kanabinoidu CBD namísto omamného THC dosahuje skvělé terapeutické výsledky (doloženo na důkazech na konferenci Cannafest v roce 2010) a daným zákonem Cannabis do lékáren bylo navíc nemocným de facto přikázáno Cannabis kouřit (ani vaporizer - inhalátor pojišťovna nehradí). Stěžovatel může doložit, že více než 95% členů výzkumu užívá Cannabis jinak než kouřením. Stejně zákon č. 50/2013 Sb. de iure znemožňuje výrobu vysoce účinných léčiv z Cannabis a tolik potřebný srovnávací výzkum. Kromě schváleného holandského samičího květu Cannabis vykoupeného SUKLem od licencovaného pěstitele novelizace ZoNL de iure zakázala masti, tinktury, spray, náplasti, elektronické cigarety působící dle konkrétního postižení jako cílený transport léčiva, což je cynickým výsměchem znalostem odborníků země, kde světový vědecký výzkum cannabisterapie započal jako první před 60 lety: Olomouc, Univerzita Palackého, 1954, konference a následný výzkum Konopí jako lék zaměřený právě na účinky neomamného kanabinoidu CBD (kanabidiolu), který je spolu se synergií látek včetně vysoce léčivých a výživných látek v semeni Cannabis pravděpodobně hlavním terapeutickým nástrojem Cannabis, viz nominace (také stěžovatele) na Cenu města Olomouce dne 28.3. 2012, viz http://cena-olomouc-cannabis.blogspot.cz/.

Důkaz nedostupnosti Cannabis a jeho produktů občanům i po přijetí zákona č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren): Britský lék Sativex obsahující separované kanabinoidy CBD a THC ve vyrovnaném poměru stojí nemocného občana cca 24 tisíc Kč měsíčně (4 balení spray)! Holandský Bedrocan Cannabis flos (květ) prodávaný v lékárnách celé Evropy zpravidla v krabičce po 5 gramech v šaržích 19%, 14% a 12% THC s méně než 1% CBD a holandský granulát z Cannabis s vyrovnaným poměrem cca 7% THC a CBD stojí nemocné cca 10 tisíc Kč měsíčně za pouhých 30 gramů poddimenzované měsíční dávky. Chybí jakékoliv důkazy a klinické studie proč právě takto složený Cannabis, je povolen jen proto, že daný výrobce splnil podmínky pro idoorové pěstování Cannabis v Holandsku a takovéto odrůdy si prostě zvolil za své. ČR notifikovala zavedení holandských odrůd Cannabis dle Směrnice 98/34/ES vyhláškou MZ ČR č. 221/2013 Sb. a jde o neoprávněnou monopolizace genetik holandského producenta Bedrocan, avšak díky nenotifikaci celého zákona Cannabis do lékáren je daný zákon nevymahatelný včetně nevymahatelné povinnosti užívat dané holandské genetiky Bedrocan! Stěžovatel v létě 2012 žádal MZ ČR registrovat 18 odrůd Medical Cannabis. Marně. Pokud na jaře 2015 MZ ČR schválí zvýšení obejmu měsíční dávky holandských odrůd Cannabis plných pouze THC na 180 gramů a cena od českého licencovaného pěstitele, který zvítězil v tendru SUKlu v prosinci 2014, bude v lékárně s daní a marží cca 100 Kč/gram Cannabis flos, vyjde měsíční léčba při tomto maximálním objemu léčiva cca 18 tisíc Kč měsíčně, když reálně jde o částku nejméně 10x nižší! Dodejme, že SUKLem v tendru vysoutěžených 40 kg. Cannabis flos bude při maximální vydané dávce sloužit v roce 2015 cca 25 extrémně bohatým občanům ČR, přičemž Cannabis k terapii se strachem před policií pěstují a užívají desetisíce občanů ČR! Např. o 2 miliony občanů menší Izrael má v programu léčby Cannabis zapojeno 20 tisíc občanů včetně dětí - zejména onkologie, kde je Cannabis mnohem šetrnějším a účinnějším paliativním lékem než opiáty a navíc má celou řadou dalších pozitivních vlastností včetně opakovaných důkazů celkového vyléčení, nejen důležitého zlepšení chuti k jídlu, snížení bolesti a zlepšení psychického stavu ad.!

Bohužel vše napovídá tomu, že skutečným cílem nenotifikovaného zákona č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren) bylo ochránit vysoké ceny tzv. marihuany na černém trhu, nikoli pomoci znevýhodněným lidem, společnosti a vědě. Česká republika by přitom právem získala mezinárodní uznání, mohly-li by být poznatky a receptury (nejen z výzkumu stěžovatele) produkovány včetně poznatků nejmodernějších věd jako přenos pomocí nanotechnologií! Této skutečnosti po odborné stránce nic nebrání, neboť 3 látky z Cannabis jsou zapsány v lékopise. Veškerý vypěstovaný Cannabis však má být dle ZoNL odevzdán SUKLu a produkován v lékárně k vykouření….

Přidejme k tomu, že v ČR nebyl dosud v cannabisterapii proškolen žádný lékař (kromě zpřístupnění pozitivních výsledků studií o Sativexu u roztroušené sklerózy), byť existují nejen extrémní rozdíly v reakcích dle složení Cannabis, ale také individuální odlišnosti dle dávkování!

SUKL, který je monopolní státní dealer Cannabis, uvedl, že ani neví, jak 4 zcela odlišné produkty Cannabis firmy Bedrocan dle složení a obsahu THC a CBD použít ke kterým schváleným nemocem definovaným vyhláškou MZ ČR č. 221/2013 Sb., což je vědomý hazard s lidmi a možná i cílený záměr cannabisterapii úplně zdiskreditovat, viz vyjádření SUKLu v roce 2014 na http://konopar.blogspot.cz/

Stěžovatel odmítá se státními orgány namísto roky marně žádané spolupráce bojovat a vymáhat právo jako nějaký zločinec, neboť je z naprosto lhostejného přístupu státních orgánů zcela vyčerpaný a odmítá v demokratické zemi přijmout takový arogantní výsměch humanismu a vzdělanosti, když podal 3 legislativní návrhy, jak věc řešit s prospěchem pro celou zemi, dokládal důkazy nezbytnosti výzkumu a prospěchu u nemocných a marně od roku 2009 celkem 15 x žádal policejní ochranu a nejen on dokládal důkazy lidských tragédií a škod způsobené jednáním OČTŘ, naopak neexistenci škody či ohrožení na straně stěžovatele.

Pokud je cannabisterapie, jak je doloženo výše, dostupná pouze a jen pro extrémně bohaté spoluobčany, stěžovatel je jako občan demokratické země hluboce vnitřně přesvědčen a doložil důkazy, že jde o porušení řady výše uvedených čl. LZPS a věří, že je oprávněn i díky svému doloženému letitému úsilí a doloženým příkladům dobré praxe a referencím hodnověrných autorit a neexistenci škody či ohrožení společnosti i dle čl. 23 LZPS zajistit sobě, své rodině a členům výzkumu cannabisterapii a že naopak stěžovatel jedná velice odpovědně, když jsou do výzkumu zapojeni další odborníci včetně lékařů, chemiků, vývojářů nových léčiv, neboť´ v budoucnu budou léčiva z Cannabis představovat nemalé procento světového farmaceutického trhu a bylo by smutným faktem, kdyby naše země zůstala pozadu a byla opět kolonií, namísto přední zemí světa produkující naprosto unikátní receptury, produkty a inovace. To však nemůže a nesmí znamenat kriminalizaci těch, kteří nechtějí být zákazníky lékáren a umí se o sebe postarat sami téměř zdarma a mnohdy mnohem lépe, než ty nejlepší společnosti s nejlepšími léčivy. Většinou jde o zkušené seniory, bylináře a léčitele na vesnicích. Základem změny a porozumění všem souvislostem je především osvěta a veřejné diskuse, neboť téma je obstoupeno velikým strachem z neznáma a spoustou nepravdivých mýtů a dogmat, na které je pouhá racionalita krátká. Základem změny však je okamžité zrušení prohibice a zavedení vymahatelné a přiměřené regulace s dostupností Cannabis primárně nemocným!

K vlastnímu jednání stěžovatele z hlediska trestního práva na tomto místě stěžovatel dodává, že i když byla opakovaně – viz níže - doložena legalita jednání stěžovatele dle zákona o návykových látkách a dle unijního práva a byl především opakovaně doložen vysoký prospěch jednání stěžovatele, OČTŘ opětovně nevyužily ani možnosti rozhodnutí o netrestnosti skutku dle ust. §§ 28 a 31, odst. 1 trestního zákoníku, neboť společensky prospěšného jednání a ochrany zdraví občanů nelze dosáhnuti jinak, než pěstováním a zpracováním Cannabis a nebylo a ani nelze najít důkaz jakékoliv škodlivosti či ohrožení jednotlivců či společnosti v jednání stěžovatele v souladu s § 12, odst. 2 trestního zákoníku („Princip subsidiarity trestní represe má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu“ (P. Šámal: K problému formálního a materiálního pojetí a pojmu trestného činu v připravované kodifikaci trestního zákoníku. Právní rozhledy 17/2007, s. 637). Citujme další okolnosti vylučující protiprávnost činu

§ 28 Krajní nouze

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

§ 31 Přípustné riziko

(1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.

K tomu stěžovatel dokládá, že když v roce 2014 Mendelova univerzita v Brně pěstovala bez jakéhokoliv povolení ve velkém pro policii marihuanu v obrovské idoorové pěstírně, a to bez jakékoliv evidence, pověření od policie a dokumentace a policisté si marihuanu odebírali ve velkém a neexistoval o tom žádný dokument, jak je doloženo v příloze II/6 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/ v rozhodnutí KSZ v Brně z 8.1.2015, kam byla podána stížnost na nezahájení trestního řízení, podle státního zastupitelství nejde o trestný čin, neboť šlo o společensky prospěšné jednání policie (§ 31, odst. 1 trestního zákoníku). Když se tímto paragrafem opakovaně hájil stěžovatel jako vedoucí výzkumu a dokládal prospěch cannabisterapie pro občany, který nelze dosáhnuti jinak, státní zastupitelství se k netrestnosti skutku stěžovatele odmítaly vyjádřit. Stejně tak se k daným ustanovením odmítaly vyjádřit soudy včetně Nejvyššího soudu.

S ohledem na vysokou odbornost stěžovatele, absolutní nedostupnost a minimální rizika cannabisterapie je naopak možné, že by sám mohl čelit trestnímu stíhání za neposkytnutí pomoci dle § 150 trestního zákoníku, citujme:

§ 150 Neposkytnutí pomoci

(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

III.

Porušení čl. 39 LZPS

Nejvyšší soud se rovněž vůbec nevyrovnal s níže uvedenou právní argumentací.

Podle čl. 39 LZPS „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

Trestní zákoník v § 283 odst. 1 říká, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy se dopustí ten, „kdo neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek osahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed“.

Z uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jedná způsobem popsaným v citovaném ustanovení bez příslušného oprávnění (povolení).

Povolení k zacházení s omamnými látkami a jedy (bez výjimky) pak upravuje § 5 ZoNL. Dle odstavce 5 tohoto ustanovení ve znění do 1.4.2013, který se týká Cannabis, se „povolení k zacházení nevyžaduje k získávání, skladování a zpracování konopí k účelům průmyslovým (pro vlákna a semena) a pokusnickým, jakož i k obchodu s konopím za těmito účely“.

V tomto zákoně, avšak ani nikde jinde, však termín „pokusnictví“ definován není. Stěžovatel je přesvědčen, že právě jeho jednání je pokusnictvím, tzn. pokusnickým bádáním, což je imanentní složka každého vědeckého výzkumu, neboť by jinak bylo absolutně porušeno LZPS dané právo zejména v čl. 15 odst. 1 a 2 a čl. 31 LZPS.

Pokusnictví bylo nenotifikovovanopu novelizací § 5 odst. 5 zákonem č. 50/2013 Sb. od 1.4.2013 změněno na zacházení s Cannabis s obsahem THC v Cannabis do 0,3 % THC, od 1.1.2014 bylo NOTIFIKOVANOU novelizací § 5 odst. 5 zákonem č. 273/2013 Sb. pokusnické bádání ze ZoNL zcela vypuštěno (notifikace č.j. 2012/03129/CZ).

Současně nebylo nikdy doloženo a stěžovatel tak ani nečinil, že by se stěžovatel kdy dopustil zakázaného zacházení s Cannabis dle § 15, písm. e) ZoNL v platném znění týkající se separace kanabinoidů k výrobě léčiv z Cannabis (v době skutku dle § 15, písm. f) ZoNL). Citujme dané ustanovení v době skutku zakazující: „získávat konopnou pryskyřici a látky ze skupiny tetrahydrokanabinolů z rostliny konopí (rod Cannabis)“. Aby se však stěžovatel vyhnul případným komplikacím, požádal o informaci osvětlující skutkově dané jednání dle zákona o svobodném přístupu k informacím. MZ ČR, Policie ČR, OSZ a OS v Prostějově však shodně uvedli, že takovouto informací nedisponují a neumí definovat, co je daným jednáním uvedeným v § 15, písm. e) ZoNL konkrétně míněno! Podle přednosty Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice v Olomouci však stěžovatelem realizovaná výroba mastí a tinktur rozhodně nesplňuje charakteristiku výše uvedeného zakázaného jednání, viz http://konopijelek.blogspot.cz/

Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho jednání bylo v naprostém souladu s ust. § 5, odst. 5 ZoNL a tedy nebylo zakázané, že k zacházení povolení nepotřeboval, a tudíž ani nemohl nakládat (vyrábět, zprostředkovávat apod.) Cannabis neoprávněně. Z uvedeného je zřejmé, že se tedy stěžovatel nemohl dopustit jednání popsaného v § 283 trestního zákoníku. Jestliže byl za takové jednání obviněn, pak tento postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu s čl. 39 LZPS.

IV.

Porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 LZPS

Nejvyšší soud se rovněž vůbec nevyrovnal s právní argumentací týkající se měření obsahu účinných látek v Cannabis a porušením unijního a českého práva v této věci a opětovně v rozporu s mezinárodním závazky a nálezy Ústavního soudu zakázal stěžovateli přístup k Soudnímu dvoru EU vědomě mylnou právní argumentací.

Pro pěstování Cannabis dle znění ZoNL v době skutku platilo, že „se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů“ (§ 24 písm. a) ZoNL).

Současně bylo a je dle § 29 ZoNL již od 20.5.2004 povoleno pěstování Cannabis bez hlášení úřadům, pokud je pěstitební plocha do 100 m2/osobu. Teprve nad 100 m2 je pro právnické a fyzické osoby zákonná povinnost hlásit pěstování uznaných odrůd zapsaných v odrůdových knihách Celní správě.

Česká republika se v přístupové smlouvě k Evropské unii vstupem do EU v roce 2004 (1.5.2004) zavázala implementovat a především aplikovat Nařízení ES, a tedy i určení legálního Cannabis dle obsahu THC dle normy uvedené v příloze XIII Nařízení ES č. 2316/1999, která byla navíc novelizovaná v roce 2009 a je uvedená v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009. Toto však Česká republika nikdy neučinila a žádnou ZÁKONEM DEFINOVANOU normu měření obsahu THC v Cannabis nezavedla, přestože je to pro stanovení trestnosti skutku zásadní a zcela rozhodné a dochází tak absencí zákonné právní normy měření obsahu THC v Cannabis a k porušení čl. 39 LZPS.

Uvedené jednání České republiky neaplikací Nařízení ES do národního právního řádu v době legality pěstování Cannabis je rovněž hrubým porušením unijního práva opakovaně odsouzené SDEU, naposledy v řízení C-90/12 dne 7. listopadu 2013 (Evropská komise v. Polská republika).

Jak je doloženo v příloze IV-A/1 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/ Policie ČR stěžovateli dokonce odmítá dle zákona o svobodném přístupu k informacím sdělit, kdy a pod jakým číslem jednacím byl vůbec vydán onen doporučený policejní postup měření obsahu THC v Cannabis a jak je daný postup pro specializovaná pracoviště policie OKTE právně závazný, neboť tento postup není ani u policie spisově zařazen (existuje vůbec?), není rozkazem policejního prezidenta ani vyhláškou, natož zákonem, ač jde o tak zásadní a citlivou věc související s omezeních lidských práv občanů, domovními prohlídkami a konfiskacemi majetků a především a hlavně není tento postup vůbec v souladu s evropskou normou měření, ani se ZoNL a zde uvedenými třemi zcela odlišnými definicemi Cannabis dle § 2, přičemž odlišné měření může vykazovat v extrémních případech až stonásobně odlišné hodnoty obsahu THC v Cannabis, viz stanovisko soudního znalce a přednosty Ústavu soudního lékařství FNOL doc. RNDr. Petera Ondry, CSc. v příloze IV-A/2 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/ . Přestože toto zásadní sdělení bylo doloženo k řízení u okresního soudu a opětovně v dovolání, Nejvyšší soud se s tímto zásadním faktem jakkoliv nevyrovnal.

Evropská norma přikazuje měřit 60 kusů 30 cm vysokých vrcholíků, žádá smíšení samčích a samičích odrůd a zakazuje měřit Cannabis z pouze z pár gramů Cannabis flos nebo Cannabis herba nebo měřit obsah THC v Cannabis z dozrálé nebo dokonce usušené rostliny Cannabis (jako se vždy dělo v případě stěžovatele, viz příloha IV-A/3). Max. je dle evropské normy povoleno měřit obsah THC v Cannabis 20 dnů před nakvetením a do 10 dne po odkvětu, resp. 10 dnů od zahájení tvorby semene!. Takové podmínky (počet kusů rostlin i oznámení pěstování Cannabis policejním orgánům) k měření obsahu THC v Cannabis stěžovatel, zapojené nevládní organizace a členové výzkumu policii (OSZ i OS v Prostějově) nabídli a stěžovatel opakovaně marně žádal policii o spolupráci a provedení vyšetřovacího pokusu v souladu s ust. § 104c trestního řádu, OSZ v Prostějově však stížnost na odmítnutí provedení vyšetřovacího pokusu označilo za nedůvodnou.

Citujme, co policie uvádí v jednom rozhodnutí jako předmět měření: „Usušený rostlinný materiál je zbaven stonků a semen, podrcen a homogenizován.“ Jaký rostlinný materiál? Listí? Okvětí? Květ? V jakém poměru samčích a samičích odrůd? V jakém objemu, když měřeno bylo u stěžovatele vždy pár gramů navíc nehomogenizované hmoty z celého vzorku? V jaké fázi růstu rostliny měření proběhlo, když byly vždy rostliny Cannabis měřeny až po odkvětu? V jakém poměru dle pohlaví rostlin police mě+ří Cannabis, když byly vždy měřeny odděleně samčí od samičích jako tzv. samostatné vzorky (stopy)? U stěžovatele byly vzorky až stovek rostlin měřeny souhrnně z několika gramů vzatých k měření, přestože byly zkonfiskovány desítky kilogramů a stovky kusů rostlin a policie mohla, resp. musela zvolit zákonný postup dle evropské normy. Takovou účelově k policejnímu měření vyseparovanou rostlinu s řadou variant policejního měření však žádná definice Cannabis dle § 2 ZoNL neuvádí! Jak navíc uvádí znalec v příloze IV-A/2, vědecký výzkum potvrdil, že totožná odrůda rostliny Cannabis na totožné pěstitelské ploše může mít v květu až 20 násobně odlišné hodnoty obsahu účinných látek mezi jednotlivými rostlinami, proto měření dle evropské normy probíhá z tolika kusů rostlin a jsou promíchány samčí a samičí odrůdy a vždy měření probíhá pouze v měsíčním období růstu rostliny, nikdy ne po usušení a pouze z květu samičí rostliny.

Nález Ústavního soudu s účinností od 1.8.2013 pod sp. zn. Pl. ÚS 13/12 s odkazem na porušení čl. 39 LZSP zrušil novelizované vládní nařízení č. 455/2009 Sb., které určovalo tzv. větší než malé množství drogy pro účely § 289 odst. 2 trestního zákoníku a které v onom novelizovaném vládním nařízení č. 4/2012 Sb. v příloze č. 1.A.1. definovalo nově Cannabis pro účely trestního práva způsobem odpovídajícím doporučenému policejnímu postupu měření obsahu THC v Cannabis. Do 31.12.2011 byla v příloze č. 1.A.1. nařízení vlády č. 455/2009 Sb. definice Cannabis uvedena jako „celý objem (hmotnost) rostliny Cannabis“, měření obsahu THC v Cannabis mělo tedy býti prováděno ze zhomogenizované celé rostliny včetně kořene, což však policie nikdy v České republice, jak zjišťoval stěžovatel, nečinila, stejně jako neměřila a neměří obsah THC dle tří odlišných definic Cannabis v ZoNL v § 2.

Důkaz příkladem: Aby stěžovatel i za cenu dalšího trestního stíhání na důkazu doložil, jaké neblahé následky má neexistence právně závazné normy měření obsahu THC v Cannabis, stěžovatel vysadil v roce 2012, což je předmětem této ústavní stížnosti, také zcela ojedinělou samonakvétací (autostartovou) odrůdu Cannabis Finola zapsanou v odrůdových knihách EU, která prošla měřením uvedeném v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009 a je pod certifikátem EU zcela legální a dokonce EU dotovaná plodina. Tato odrůda je kromě vysokého obsahu léčivého neomamného kanabinoidu CBD (kanabidiol) naprosto výjimečná tím, že ihned po zahájení růstu začne zrát a v ČR je možné dosáhnout dvě plnohodnotné sklizně za rok, resp. od jara do podzimu. Proto, když policie (počtvrté) zkonfiskovala (opětovně až) 30.8.2012 výzkumnickou farmu stěžovatele a měřila na obsah THC již zcela na půdě usušené v EU uznané odrůdy Cannabis Finola ze sklizně v červenci 2012, nalezla zcela oprávněně nadlimitní obsah THC, neboť nepostupovala dle evropské normy. Policie takový Cannabis označuje zcela účelově marihuana. Tzv. marihuana má však dle Výroční zprávy ve věcech drog na drogovém trhu v průměru 15% THC a jde vždy jen o květy samčích rostlin, průměr obsahu THC v Cannabis byl u stěžovatele zjištěn nezákonným měřením cca do 2% THC (čili neomamný či velice mírně omamný Cannabis), řada rostoucích rostlin limit naopak vůbec nepřekročila a policie tyto rostliny následně chtěla (naprosto znehodnocené a nedozrálé) stěžovateli vrátit. Policie došla k mylným závěrům protože nepoužívala a nepoužívá evropskou normu měření, která je přitom na obsah THC přísnější (0,2% THC), důkaz - viz příloha IV-A/3 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/

Co způsobuje odlišné výsledky obsahu THC v Cannabis?

1) Období, ve které je měření prováděno z hlediska doby růstu a zralosti rostliny Cannabis. To evropská norma zcela jednoznačně stanovuje a limituje měření obsahu THC v Cannabis měsíčním obdobím v době růstu a trvá na měření v době vysoce před dokončením celkové zralosti rostliny (jinak by nebylo lze vypěstovat Cannabis pro žádné účely, zvláště pak, jsou –li pěstovány pouze samičí odrůdy na Cannabis flos a Cannabis herba). Postup policie zcela ignoruje měření dle období zralosti rostliny, přestože Cannabis je biologický materiál podléhající změnám látek včetně přeměny látek na THC v době zralosti, či dokonce po usušení rostliny (a zejména při usušení za vyšších teplot), což by měli odpovědní příslušníci policie vědět a dle toho poznání konat, nikoli s presumpcí viny kriminalizovat preventivně všechny pěstitele.

2) Jasně kvantifikovaný objem měřené hmoty a určení části rostliny, ze které měření probíhá. To evropská norma zcela jednoznačně stanovuje včetně mixu samčích a samičích odrůd, neboť zcela jiné jsou výsledky měření na obsah THC z dolních pater rostliny, oproti hlavnímu vrcholíku (nejvíce účinných látek), nebo výsledky měření samčích a samičích odrůd (nejvíce účinných látek a zejména pak v květu). Policejní postup toto rovněž zcela ignoruje a na pracovištích OKTE, která jsou sice soudně znaleckými pracovišti a jejich přístroje jsou certifikované a akreditované, může být realizován zcela libovolný postup měření ignorující všechna výše uvedená kriteria. Při absenci rozhodných kriterií dochází ke zcela odlišným výsledkům na obsah účinných látek.

3) Dalším významným faktorem, který však evropská norma či ZoNL nezmiňuje, je péče o rostlinu Cannabis a zajištění kvalitní půdy, hnojiva a zálivky, což také navyšuje obsah účinných látek. Dané jednání (péče o rostlinu) není zakázané, mohlo by však vést k navýšení obsahu THC u uznaných odrůd Cannabis zapsaných v odrůdových knihách a právní řád by měl v této věci učinit nějakou širší toleranci a tento aspekt zohledňovat.

Pokud policie nepoužívá evropskou právní normu měření obsahu THC v Cannabis a sama žádnou právně závaznou normu nemá a měří obsah THC v rozporu s zákonnou definicí Cannabis, stěžovatel se domnívá, že policie má z hlediska subsidiarity trestní represe postupovat alespoň dle nejpříznivější definice Cannabis na obsah THC v Cannabis v ustanovení ZoNL definujícího rostlinu Cannabis jako „celou nadzemní část rostliny Cannabis včetně vrcholíku“ a tuto celkovou nadzemní hmotu má policie při konfiskaci nejprve zvážit (včetně vody, až 70%), následně zhomogenizovat celé rostliny včetně samčích a samičích a po usušení zhomogenizovaný vzorek změřit na obsah THC a přepočítat na celkovou váhu nadzemních části rostlin. V daném případě by však policie nikdy nemohla stěžovatele obvinit, protože výsledek měření by splňoval zákonné parametry. K tomu policie v příloze IV-A/1 uvádí, že měření z celé nadzemní části rostliny Cannabis včetně vrcholíků provádí vždy na dožádání policejního orgánu, v případě stěžovatele však takto nikdy nepostupovala, ač tento toto opakovaně žádal a odkazoval na definici Cannabis dle ZoNL.

Pokud pak je legální rostlina Cannabis (tzn. zákonně změřená) usušena, nemůže policie s odkazem na nezákonnou normu měření dokladovat překročení zákonného limitu obsahu THC u usušené rostliny měřené navíc z květu samičích rostlin, jak policie obligatorně u usušených částí rostliny u stěžovatele činila jak lze odvodit z měření v letech 2009 - 2013, neboť jde o zákonitý biochemický proces přeměny látek v době zralosti a usušení. Již při prvním obvinění stěžovatele bylo doloženo, že stěžovatel pracoval se všemi částmi rostliny včetně kořene (tinktura na kloubní otoky zaznamenaná již starověku u Plinia), kde však kanabinoid THC zcela absentuje, stejně tak jako v semenech, která však policie z měření rovněž vyjímá, stejně jako větvičky a stonek, ač nic takového žádný zákon neuvádí!

Doložme, že Krajský soud v Brně k ochraně nezákonného jednání policie si dokonce vymyslel, viz příloha IV- A/4 uvedená na http://ustavnisoud.blogspot.cz/, neexistující policejní normu měření obsahu THC v Cannabis.

Přestože stěžovatel doložil Nejvyššímu soudu toto výše uvedené porušení evropského práva neaplikací evropské právní normy v době legálního pěstování Cannabis a žádal položení předběžné otázky SDEU a Nejvyšší soud byl soudem ve smyslu č. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, pak odmítnutí položení předběžné otázky Nejvyšším soudem je i dle Nálezů Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30, dále sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 a sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 10. 9. 2012 porušením práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Předběžná otázka SDEU, kterou stěžovatel žádá, aby dle rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud položil SDEU k výkladu práva EU je uvedena v následující kapitole B.

Přestože stěžovatel Nejvyššímu soudu na důkazech doložil rozhodnutí poradního orgánu českého Parlamentu (Parlamentní institut) a nejvyšší české autority ve věci notifikace norem a technických předpisů dle Směrnice 98/34/ES a práva EU (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a zkušebnictví ze dne 12.9.2014 č.j. 08780/5000/2014, viz příloha IV – B/ 1 – 2 na http://ustavnisoud.blogspot.cz/), že je daný poradní orgán a úřad přesvědčen, že novelizace ZoNL a zákona o léčivech zákonem č. 50/2013 Sb. (Cannabis do lékáren) měla být notifikována dle Směrnice 98/34/ES a dále stěžovatel doložil, že teprve zákonem č. 273/2013 Sb. bylo notifikováno pod č.j. 2012/03129/CZ pouze a jen dříve nenotifikované ač novelizované ust. § 5 odst. 5, § 8, § 24 odst. 1 pism. a), §§ 29 pism. a) bod 1 a 29 pism. b) ZoNL, Nejvyšší soud opětovně v rozporu s odkazovanou veřejnou databází TRIS a doloženými důkazními fakty s vědomě mylnou právní argumentací uvedl, že ZoNL není třeba notifikovat dle Směrnice 98/34/ES a není potřeba položit předběžnou otázku SDEU.

Tuto opakovanou vědomě mylnou právní argumentaci Nejvyššího soudu proto stěžovatel vyvrací dalšími důkazy. V příloze IV- B/4 je uvedeno rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví č.j. MZDR 64818/2014/TIS ze dne 9.1.2015 a MZDR 40243/2013 z 7.11.2013 potvrzující, že zákonná ustanovení s povahou technického předpisu ZoNL byla notifikována dle povinnosti směrnice 98/34 ES až novelou zákona č. 273/2013 Sb. s platností od 1.1.014. Dodejme, že MZ ČR do roku 2012 opakovaně – stejně jako Nejvyšší soud – nepravdivě tvrdilo, že ZoNL není potřeba ve věci výroby Cannabis notifikovat dle Směrnice 98/34/ES, v rozhodnutí č.j. MZDR 64818/2014/TIS ze dne 9.1.2015 se však uvádí, že notifikovalo všechna zákonná ustanovení ZoNL s povahou technického předpisu včetně §§ 15, pism e), 24 a) a 24 b), což však neodpovídá rozhodnutí UNMZ ze dne 12.9.2014 č.j. 08780/5000/2014, které správnou notifikaci těchto §§ ZoNL vyvrací.

Stěžovatel se v této části ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho rozporu s právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v důsledku i se zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS. K tomuto rozporu došlo na základě porušení povinností vyplývající pro Nevyšší soud z práva Evropské unie (dále jen“EU“) týkající notifikace ustanovení ZoNL dle Směrnice 98/34/ES.

Porušení základního práva zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud nepoložil SDEU předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), ačkoli byl k tomu povinen, jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU, přičemž nebyly splněny výjimky judikatury SDEU, jež zprošťují vnitrostátní soudy od povinnosti předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud poslední instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (srov. nález ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30).

Skutečnost, že se Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem stěžovatele na položení předběžné otázky použitím odůvodnění, jehož nesprávnost stěžovatel v rámci dovolání explicitně namítal a doložil důkazními listinami, je dále příčinou porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. nález ÚS 2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve věci Pfizer, body 27 a 30).

V důsledku tím byla dále porušena ústavněprávně zaručena zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS, dle které „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“, neboť při řádné aplikaci unijního práva nemohly dotčené soudy dospět k závěru, že je naplněna skutková podstata trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn.

Sumarizace

V rámci všech trestních řízení stavěl stěžovatel svojí obhajobu také na skutečnosti, že z důvodu nesplnění povinností vyplývající pro ČR z jejího členství v EU, nelze na základě utvrzené judikatury Soudního dvora na stěžovatele nahlížet, jako na osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 trestního zákoníku a konkrétně tímto ustanovení doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“[1].

Za oprávněné jednání nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku je bezpochyby třeba považovat povolení k nakládání s návykovými látky vydávané Ministerstvem zdravotnictví na základě ZoNL, o jehož vydání stěžovatel za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však neúspěšně, žádal.

Ovšem jak bude doloženo podrobněji níže, povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a absolutní zákaz pěstování odrůd rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24 ZoNL představuje tzv. technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 3,4 a 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)[2].

Jak bude rovněž doloženo níže, tím, že v rámci novelizace ZoNL po vstupu České republiky do EU nedošlo k oznámení § 8 a § 24 tohoto zákona Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává se toto ustanovení na základě ustálené judikatury SDEU nevymahatelné[3].

Tím dochází k tomu, že na stěžovatele nelze nahlížet jako na osobu nakládající s návykovými látkami neoprávněně ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na základě čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým usnesením ve vztahu k stěžovateli dopustily nesprávného hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených základních svobod.

Relevantní unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich nedodržení

Volný pohyb zboží uvnitř EU je úhelným kamenem evropské integrace[4]. V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č. 764/2008[5] zásadu volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze výjimečně omezit z důvodů veřejného zájmu, a to pouze při dodržení zásady proporcionality.

Dále je třeba v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici 98/34. Tento nástroj se týká dvou tematických oblastí.

Jednak se směrnice 98/34 vztahuje na „technické normy“, přičemž technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34 definována jako „technická specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování není závazné …“. Právní režim těchto nezávazných norem je následně uveden v čl. 2 až 7 směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo níže, předmětná věc se otázky norem netýká.

Dále se směrnice 98/34 vztahuje na tzv. technické předpisy – viz zejména její čl. 1 body 3, 4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice 98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by se mohlo zdá, že se směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně technické aspekty výrobků, jako jsou rozměry a technické vlastnosti, je rozsah pojmu „technický předpis“ širší, neboť zjednodušeně řečeno je základním účelem směrnice 98/34 předejít potencionální překážkám volného pohybu zboží, jež by mohly pramenit z toho, že členský stát přijme v určitém ohledu národní, tj. neharmonizovanou úpravu.

Jak zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Evropské unie, a že tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy […][6].

Podle judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá, že pojem „technický předpis“ zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný požadavek“, jak je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice[7].

Oproti výše uvedenému, kdy v rámci posuzování vnitrostátní právní úpravy omezující volný pohyb zboží mohou být tato shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany legitimního veřejného zájmu[8], stanovuje preventivní informační mechanismus směrnice 98/34 členským státům obecnou oznamovací povinnost, která výjimečně nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu dotčeného předpisu.

Konkrétně čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S] výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu […]“.

Od této oznamovací povinnosti jsou členské státy zbaveny v případě „kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské [pozn. stěžovatele: nezávazné] normy a kdy postačí informace o dotyčné normě“, jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o předpis ve smyslu čl. 10 směrnice 98/34, tj. zejména v případě, kdy členský stát 1) „plní závazné právní předpisy Společenství, které vedou k přijetí technických specifikací nebo předpisů pro služby“[9] nebo 2) „plní závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací nebo předpisů pro služby ve Společenství“[10].[11]

Z toho vyplývá, že v případě národních předpisů, tj. neharmonizovaných předpisů, které se neomezují jen na čisté přebírání unijních nebo mezinárodních technických předpisů, je oznamovací povinnosti jasně dána.

Na tom nic nemění skutečnost, že v případě urgence[12] z důvodu např. ochrany zdraví (např. přijímání nových předpisů báňskou správou po výbuchu v dole) jsou členské státy na základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od dodržování lhůt stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice 98/34, během kterých za normálních okolností nesmí návrh předpisu přijmout. Oznamovací povinnost dle čl. 8 však zůstává nedotčena.

Z toho vyplývá, že i v případě, že na straně jedné nějaký návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis, na straně druhé všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu vnitrostátního předpisu technický předpis nepředstavují, je povinnost předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná. Tato skutečnost implicitně vyplývá z judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 98/34 a zejména z rozsudku ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, v rámci kterého Španělsko stanovilo ve transpozičním předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené směrnice[13].

Dle čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5 nařízení vlády č. 339/2002[14] musí být skutečnost, že předpis byl v souladu s procedurou směrnice 98/34 Evropské komisi oznámen, uvedena.

[Důsledek nedodržení oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34]

S ohledem na důležitost cíle směrnice 98/34 zabránit překážkám obchodu rozhodl SDEU po důkladné úvaze v bodě 54 ve věci C-194/94 CIA Security International, že neoznámený technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je neměněna a v posledních letech měl SDEU i příležitost ji aplikovat v případě trestních věcech, jako je věc C‑267/03 Lindberg týkající trestního stíhání v případě hracích automatů či ve věci C-20/05 Schwibbert týkající se trestního stíhání za neuvádění označení na kompaktních disků osvědčující dodržování autorských práv.

Relevantní české předpisy

· § 283 trestního zákoníku zní:

„Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán¨………..

· § 1 ZoNL zní:

„Předmět úpravy

(1) Tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1zacházení s prekursory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc a působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství 1, které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonává členský stát.“

· Poznámka pod čarou č. 1 ZoNL zní:

„Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog.

Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.

Nařízení Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“

· § 8 odst. 1 ZoNL před jeho novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:

„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Na vydání povolení k zacházení není právní nárok.“

· § 8 odst. 1 ZoNL po jeho novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:

„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení k zacházení není vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené na žádost podle odstavce 7.“

Lze tak konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci ZoNL ke zásadní změně spočívající v přechodu od režimu, který neobsahoval právní nárok na získávání povolení k zacházení návykovými látkami, na režim, který takový právní nárok obsahuje.

· § 24 ZoNL nedoznal od jeho zavedení do 1.4.2013 žádných změn a zněl:

„Zakazuje se

- pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“

4..

Hodnocení relevantních českých předpisů z hlediska směrnice 98/34

[Cannabis jako obchodovatelné zboží, na které dopadává povinnost notifikace dle směrnice 98/34]

Unijní judikatura uvádí, že „jelikož je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek z Cannabis, jako je marihuana, obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské a vědecké účely“[15].

To znamená, že ačkoliv unijní právo obecně neuznává, že v případě omamných látek jde o legálně obchodovatelné výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě použití omamných látek pro lékařské a vědecké účely.

Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že požadavek získat povolení dle § 8 ZoNL a dále absolutní zákaz pěstování odrůdy rostliny Cannabis dle § 24 ZoNL nerozlišují podle účelu použití a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv velice úzce, tak nicméně zcela jasně) vymezenou oblast obchodovatelnosti s Cannabis za lékařskými a vědeckými účely ve smyslu stanoveném SDEU.

Dále dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba pod pojmem „výrobek“ chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato široká definice umožnit preventivní kontrolu co možná nejširšího okruhu výrobků, přičemž Komise v této souvislosti odkazuje[16] na obecnou definici stanovenou SDEU, dle které je třeba považovat za výrobky ve smyslu čl. 34 SFEU „výrobky, které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být předmětem obchodních transakcí“, což v případě Cannabis za léčebnými a vědeckými účely je jasně dáno.

Na základě uvedeného je zjevné, že Cannabis za vědeckými a léčebnými účely je obchodovatelným zbožím, jehož regulace členským státem podléhá notifikační proceduře dle směrnice 98/34 (o čemž svědčí i četné notifikace ostatních členských států v rámci databáze TRIS – viz např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17]). Uvedené platí ve všech případech, pokud nejde o provádění unijních předpisů (směrnice) či určitých mezinárodních ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena v následujícím.

[Hodnocení § 8 a §24 jako technického předpisu ]

Jak vyplývá z § 1 ZoNL a související poznámky pod čarou č. 1 nepředstavuje ZoNL transpozici unijních směrnic, nýbrž upravuje „v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenstvízacházení s prekursory …“.

V této souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1 ZoNL skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle přímo použitelné unijní předpisy (tj. nařízení EU)[18] a nikoliv, že provádí unijní předpisy (směrnice) do vnitrostátního práva. V případě, že by mělo jít o transpozici unijních směrnic (quod non), na kterou by se mohla aplikovat odchylka od oznamovací povinností dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by ZoNL obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády[19] odkaz na příslušné unijní směrnice.

To znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny Cannabis nevyplývá povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a zákaz pěstování této odrůdy dle § 24 ZoNL ze závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím § 8 a § 24 ZoNL plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací (viz rovněž níže).

V souladu s judikaturou tak přestavuje § 24 ZoNL bezpochyby technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34, neboť zcela zakazuje výrobu[20] odrůdy rostliny Cannabis.

Pokud jde o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8 ZoNL, je třeba upozornit, že obecně judikatura SDEU nepožaduje notifikaci předpisů, jež se netýkají výrobků, nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak však SDEU ve vztahu k úplnému zákazu provozování hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg uvedl, představuje absolutní zákaz výkonu činnosti související s určitým zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek získat povolení za účelem uvádění výrobků na trh [21], technický předpis[22]. Stěžovatel předjímá, že jediný rozsudek SDEU, který by zdánlivě hovořil v neprospěch stěžovatele, se týkal používání měřičů alkoholu. SDEU v této věci (výjimečně) nepřijal námitku nevymahatelnosti, neboť mezi trestními předpisy týkající se řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě kterých státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi, neexistuje kausální vztah, který by dopadal na obchodovatelnost s nějakým zboží[23]. V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně souvisí se státním omezením (regulací), pokud jde obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno podotknout, že posouzení případu Lemmans je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.

Stěžovatel dodává, že unijní judikatura se dosud explicitně nezabývala s otázkou důkazního břemena, pokud jde o doložení, zda jde o neharmonizovaný (technický) předpis. SDEU se omezuje na to, že v případě namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného) technického předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat, zda jde o technický předpis a zda byl v souladu se směrnicí 98/34 oznámen[24]. Z toho ovšem dle názoru stěžovatele a contrario jasně plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného) technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky mohl doložit, že nějaké konkrétní ustanovení s určitostí nevyplývá z kvanta harmonizovaných předpisů). Z uvedené judikatury tak naopak plyne, že zjištění skutečnosti, že jde o neharmonizovaný technický předpis, přísluší dotčenému národnímu soudu. Nehledě na uvedené se však stěžovatel domnívá, že v porovnání s paušálními tvrzeními dotčených soudů, dostatečně doložil, že v případě §§ 8 a 24 ZoNL jde o (neharmonizované) technické předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je třeba je dle směrnice 98/34 oznámit.

[Otázka provedené notifikace]

V této souvislosti by stěžovatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou elektronickou databázi TRIS[25] Evropské komise, jejíž prohledání doloží, že ZoNL neprošel v době skutku stěžovatele (zejména v souvislosti s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění ZoNL) oznamovací povinností dle směrnice 98/34.

Indicií pro neprovedení notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a § 5 nařízení vlády č. 339/2002 není nikde v rámci ZoNL zmínka o případné notifikaci[26].

Skutečnost, že ZoNL nebyl dle směrnice 98/34 oznámen uvedlo Ministerstvo zdravotnictví dne 18. května 2011 č.j. MZDR 35213/2011 doloženém při prvním dovolání stěžovatele Nejvyššímu soudu s touto argumentací: „Zákon č. 167/1998 Sb., není technickým předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci jeho přípravy technickou notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“

[Otázka aplikace směrnici 98/34 na Zo NL ratio temporis]

Ačkoliv byl ZoNL přijat před vstupem ČR do EU, prošel tento zákon po vstupu ČR k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, došlo ke změně sporného § 8 ZoNL, jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na vydání povolení k nakládání s návykovými látkami, na režim, jež takovýto právní nárok zná. Tato změna technického předpisu po vstupu členského státu do EU zakládá na základě judikatury SDEU povinnost notifikaci dle směrnice 98/34 v rámci přípravy dotčené změny zákona provést[27]. Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější požadavky pro intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro povinnost návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34 irelevantní, neboť dle SDEU se oznamovací povinnost vztahuje i na změny technických předpisů, jež zavádějí v porovnání s předchozí právní úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím[28].

Jak uvedl stěžovatel, změnila uvedena novelizace (liberalizace) z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998 Sb. v tom smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné jakémukoliv zacházení s Cannabis (včetně jeho pěstování) zabránit již na základě nevydání povolení dle původního § 8 zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval právní nárok na získávání povolení k takovému zacházení. Po novele zákonem č. 141/2009 Sb. tak jedinou možností, jak zabránit pěstování Cannabis státními orgány se stal § 24 zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska obchodu mezi členskými státy tak získal § 24 zákona č. 167/1998 Sb. samostatný právní význam pro právo EU až po novele zákonem č. 141/2009 Sb.

K porušení základních práva Nejvyšším soudem

Ve vztahu k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na základě výše uvedeného z hlediska ústavněprávního konstatovat:

Ačkoliv stěžovatel namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího soudu nevymahatelnost dotčených ustanovení ZoNL a s tím i conditio sine qua non neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku z důvodu neoznámení ZoNL při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle směrnice 98/34, nepoložil žádný se soudů SDEU předběžnou otázku dle čl. 267 SFEU.

Zejména Nejvyšší soud, kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, přísluší povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, tak neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná výjimka (acte clair, acte éclairé[29]), která by jej ve smyslu judikatury SDEU z povinnosti předběžnou otázku SDEU položit, zprostila[30].

Argumenty uvedené v usnesení[31], kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou nevymahatelnosti dotčených ustanovení ZoNL, se pouze omezily na konstatování, že ZoNL vychází z mezinárodních ujednání a unijních předpisů. Přitom dle judikatury Soudního dvora musí mezi unijním (transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem existovat přímý vztah[32], tj. v zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na reprodukci obsahu stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy, výjimky z oznamovací povinnosti v případě transpozice unijní legislativy na základě čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že konkrétní vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním předpisem, tj. přímo vyplývá z transpoziční povinnosti. Stejné úvahy musí platit i pro výjimku ve vztahu k mezinárodním ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.

Jak ve vztahu k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34), tak ve vztahu k mezinárodním dohodám (čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34), však Nevyšší soud neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní ustanovení, které by přímo stanovilo povinnosti obsažené ve §§ 8 a 24 ZoNL.

Stěžovatel dodává, že takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu, že takové unijní či mezinárodněprávní ustanovení neexistuje. Pokud jde o § 24 ZoNL stěžovatel dokládal již v prvním dovolání odpověď Ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která uvedla „Zákonodárce vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z roku 1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost však nelze chápat tak, že by ČR tím plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně právní závazky, které vedou ke společným technických specifikací, neboť tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a nikoliv povinnost vedoucí ke společným technickým specifikacím, jež budou povinné pro všechny Smluvní strany.

Navíc jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na které odkazuje poznámka pod čarou č. 1 v § 1 ZoNL, resp. které uvádí Nejvyšší soud[33], nezpůsobilé sloužit jako transpoziční předpis z důvodu přímé aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich provádění do vnitrostátního práva[34]. Navíc dle uvedené poznámky pod čarou jde o unijní nařízení týkající se prekursorů drog, mezi které Cannabis nepatří. Z logiky věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat) ustanovení, která by přímo vedla k přijetí § 8 a 24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na základě čl. 10 odst. 1 odrážka první směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde o povinnost dotčené vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na modelovou legislativu OSN Nejvyšším soudem je zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o závazný (mezinárodní) akt, jež stanoví povinnost sporná ustanovení ZoNL přijmout, a který by v souladu s čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 zprostil členský stát od notifikační procedury. Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké ustanovení jim dále citovaných mezinárodních ujednání přímo požaduje zavedení §§ 8 a 24 ZoNL.

Pokud tedy bylo záměrem odůvodnění Nevyššího soud říci, že námitka nevymahatelnosti uvedena stěžovatelem je neopodstatněna z důvodu, že ZoNL čerpá z výjimek stanovených čl. 10 směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené judikatury SDEU nedostatečně a chybně. Stejně tak jeho celkový závěr, že ZoNL ČR „splnila všechny požadavky kladené na právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené evropské legislativy navazují a jsou s ni v souladu“ z hlediska směrnice 98/34 a judikatury SDEU neobstojí.

Stěžovatel zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí vnitrostátních soudů vykládat sporné otázky práva EU, neboť to přísluší pouze SDEU, nepřísluší ani stěžovateli tato pravomoc. Nicméně výše uvedené dokládá, že v předmětné věci existují víc než důvodné obavy nedodržení práva EU jednak Vládou ČR (neoznámením ZoNL dle směrnice 98/34 při novelizaci tohoto zákona po vstupu do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na základě nedostatečného a chybného odůvodnění odmítl položit předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267 odst. 3 SFEU.

Stěžovatel si je vědom možných veřejných (společenských a případně i politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24 ZoNL. Nicméně by chtěl zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené pádné (dle názoru stěžovatele nevyvratitelné) právní důvody a svévolné ignorování těchto právní důvodů dotčenými soudy by v opačném případě byla všechna ujištění o dodržování zásad právního státu dodržující ústavně a unijně zaručená práva pouhou neúčinnou deklarací.

Tím, že nepoložil předběžnou otázku SDEU, ačkoliv rozhodoval ve smyslu kogentní normy čl. 267 odst. 3 SFEU, jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

Veškerý jiný výklad by zcela popřel účel (effet util) čl. 267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska unijního práva nepřijatelný – viz zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve věci C-224/01 Köbler týkající se náhrady škody v případě porušení práva EU v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.

Tím, že se Nejvyšší soud chybně vypořádal s námitkou nevymahatelnosti odkazem na chybnou skutečnost, že ZoNL provádí ustanovení unijních a mezinárodních předpisů, která zprošťuje od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS.

Tím Nevyšší soud v rozporu se ústavněprávně zaručenou zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS aplikoval na stěžovatele zákon, jež je třeba z hlediska unijního práva považovat za nevymahatelný vůči stěžovateli.

Předběžná otázka SDEU, kterou stěžovatel žádá, aby dle rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud položil SDEU k výkladu práva EU zní:

1) Je v souladu s právem EU v době legality pěstování Cannabis v České republice opakovaně vinit žadatele předběžné otázky z nedovolené výroby drog překročením limitu obsahu THC v Cannabis, když žadatel doložil, že Česká republika neaplikovala ve svém právním řádu Nařízení ES k určení legálního Cannabis dle obsahu kanabinoidu THC v Cannabis (příloha XIII Nařízení ES č. 2316/1999), a to ani po novelizaci v roce 2009 (příloha č.1 Nařízení ES č. 1122/2009), a bylo doloženo, že Česká republika dokonce nemá vůbec žádnou právní normu na určení nelegálního nebo legálního Cannabis?

2) Jsou ustanovení zákona o návykových látkách týkající se výroby (zejména pěstování, zpracování a distribuce) Cannabis s limitem a bez limitu obsahu léčivých látek (zejména kanabinoidy CBD a THC zapsané v lékopisech zemí Evropské unie) technickým předpisem a jiným požadavkem na výrobky ve smyslu Směrnice 98/34/ES?

3) Je v souladu s právem EU pod trestní sankcí opakovaně vinit žadatele předběžné otázky z protiprávního jednání a zkonfiskovat jeho majetky, jestliže právní norma, která mu byla vytýkána, nebyla v rozporu s povinností dle Směrnice 98/34/ES notifikována a bylo doloženo, že žadatel předběžné otázky danou normu opakovaně žádal vydat a marně se domáhal položení předběžné otázky SDEU, která mu však byla zapírána?

4) Je v souladu s právem EU zakázat pod trestní sankcí právními předpisy terapeutické využití různě složených genetik Cannabis a produkci jiných produktů Cannabis, než jen Cannabis flos 4 genetik Cannabis firmy Bedrocan (vyhláška MZ ČR 221/2013 Sb. notifikovaná dle čl. 9 odst.7 Směrnice 98/34/ES pod č.j. 2013/0288/CZ), když genetiky Cannabis firmy Bedrocan jsou na řadu nemocí neúčinné nebo mnohem méně účinné než genetiky Cannabis s jiným složením kanabinoidů zapsaných v lékopisech EU (CBD a THC) a když je navíc doloženo, že žadatel předběžné otázky dokázal produkovat mnohem širší spektrum genetik a účinnější produkty z Cannabis (např. Cannabis unguentum) a opakovaně marně žádal ustanovit odrůdovou banku semen Medical Cannabis?

5) Je v souladu s právem EU, když má Česká republika pro jeden a týž obchodovatelný produkt (Cannabis) celkem 3 zcela odlišné definice z hlediska obsahu a množství účinných léčivých látek (kanabinoidy CBD a THC) jako je uvedeno v § 2 písmeno d) zákona o návykových látkách, kde je uvedeno, že Cannabis je 1) kvetoucí vrcholík, 2) plodonosný vrcholík a 3) celá nadzemní část rostliny včetně vrcholíku a rozdíly v obsahu účinných látek jsou dle každé definice dramaticky odlišné?

Pokud Ústavní soud v předmětné věci sám rozhodne, stěžovatel odkazuje na čl. 36 odst. 3 LZPS a rozhodnutí SDEU č.j. C-224/01 (Köbler), kdy je stanoveno, že pokud dojde k porušení práva EU, musí dojít k určení náhrady škody.

VI.

Z důvodů výše doložených k ochraně práv stěžovatele a jeho rodiny a členů nevládních organizací podílejících se na výzkumu žádá stěžovatel velmi laskavě Ústavní soud přiřknout stěžovateli samostatným rozhodnutím právo na pěstování a zpracování Cannabis k výzkumu a terapii, bez ohledu výše uvedenou právní argumentaci netrestnosti skutku stěžovatele.

VII.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal tento

nález:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2012, č.j. 6 Tdo 1493/2014, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, č.j. 5 To 174/2014 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2014, č.j. 3 Nt 1151/2014 se pro rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami zrušují.

V Olomouci dne …. 2015

Dušan Dvořák, v.r.

[1] Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění uvedena v citacích doplněna stěžovatelem.

[2] Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS. Tuto skutečnost stěžovatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější judikatury Soudního dvora na tuto směrnici.

[3] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 54; rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 45.

[4] Viz stránky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR http://www.mpo.cz/dokument3363.html

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES - http://www.mpo.cz/dokument48561.html

[6] Rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 10.

[7] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 11.

[8] Rozsudek Soudního dvora 120/78 nazvaný Cassis de Dijon.

[9] Čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34.

[10] Čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.

[11] Čl. 10 směrnice 98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací povinnosti, jako je např. provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně irelevantní.

[12] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 53.

[13] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, zejména bod 27 a 50.

[14] Nařízení vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem.

[15] Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans, bod 36 a zde uvedená judikatura. Důraz v citaci dodán.

[16] Viz st. 16 dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce metodikou poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační společnosti -

http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm

[17]ttp://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2

[18] Viz čl. 48 odst. 2 Legislativních pravidel vlády.

[19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii

[20] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod 11.

[21] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, zejména bod 47.

[22] Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑267/03 Lindberg, body 84 a 85.

[23] Rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci C-226/97 Lemmens, body 34 až 36.

[24] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, body 16 až 18 ve spojení s bodem 33.

[25] http://ec.europa.eu/enterprise/tris

[26] Viz rovněž čl. 48 odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež stanoví povinnost uvést skutečnost, že návrh předpisu byl oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním ustanovení předpisu.

[27] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, body 39 až 41.

[28] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-273/94 Evropská komise proti Nizozemskému království, body 13 až 15.

[29] Naopak stav unijní judikatury hovoří v prospěch stěžovatele v tom smyslu, že ČR měla zákon o NL oznámit v rámci novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou §§ 8 a 24 ve vztahu k žadateli nevyhatelné.

[30] Rozsudek Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT.

[31] Viz dotčené usnesení Nevyššího soudu od polovičky strany 10 do polovičky strany 11.

[32] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, body 36, 43 a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers, body 19 až 24.

[33] Nevyšší soud odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92, která ovšem zavádí systém sledování určitých látek často používaných k nedovolené výrobě omamných a psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24 ZoNL.

[34] Rozsudek Soudního dvora ve věci 34/73 Variola.

Česká republika vs. Konopí je lék

Pátá ústavní stížnost

· § 1 ZoNL zní:

„Předmět úpravy

· § 24 ZoNL nedoznal od jeho zavedení do 1.4.2013 žádných změn a zněl:

[19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii