Dodatek
první ústavní stížnosti s důkazy k unijnímu právu ze dne 14. března 2012 najdete ZDE
Mgr. Dominika Kovaříková, advokátka
ČAK:
12414, IČ: 73950211
kancelář:
Olomouc, Riegrova 14
tel.:
603 279 603
č.ú.
2400036044/2010
Ústavní
soud České republiky
Joštova
8
660
83 Brno 2
Ústavní
stížnost
Návrh
na zrušení
usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011-55
rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, č.j. 3 To 25/2011
rozsudku
Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 10. 2010, č.j. 2T
104/2010-352
spojená
s návrhem na zrušení
§
283, § 284, § 285 a § 286 trestního zákoníku
a
§ 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb.
a
návrhem na položení předběžné otázky Evropskému soudu
Nejvyšším soudem
Stěžovatel:
Mgr.
Dušan Dvořák, nar. 12. 1. 1962
bytem
Ospělov 6, 798 55 Ludmírov
pro
doručování pošty Tylova 2, 779 00 Olomouc
zast.
Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou
se
sídlem 772 00 Olomouc, Riegrova 14
Účastník
řízení:
1)
Nejvyšší soud ČR
2)
Krajský soud v Brně
3)
Okresní soud v Prostějově
Přílohy:
plná moc
usnesení Nejvyššího soudu ČR
rozsudek Krajského soudu v Brně
rozsudek Okresního soudu v Prostějově
stránky 4 a 6 z časopisu Konoptikum, č. 27 z února 2012
Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v ČR v roce 2010
Vyhotoveno:
3x
I.
Dne 27. 10. 2010
uznal Okresní soud v Prostějově rozsudkem č.j. 2T 104/2010-352
stěžovatele vinným tím, že neoprávněně vyrobil, jinak
jinému opatřil, a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní
látku a čin spáchal ve větším rozsahu, čímž spáchal zločin
nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c trestního
zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců,
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl
stěžovateli výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně
odložen na zkušební dobu 3 let a podle § 70 odst. 1 písm.
a), písm. b) trestního zákoníku byl stěžovateli současně
uložen trest propadnutí věci, a to
- 18,85 g sušené rostlinné hmoty v obálce ogatech č. 0082525, jak byla předána do skladu OMTZ Frýdek – Místek dne 15. 9. 2009
- 1776,81 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy a stonky (původně označeno jako stopa č. A-1)
- 2690,80 g. sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. A-2)
- 35,31 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy (původně ozačeno jako stopa č. A-3)
- 8,88 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně s kořeny a stonky (původně označeno jako stopa č. A-4)
- 694,69 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. A-5)
- 11,81 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy společně se stonky (původně označeno jako stopa č. A-6)
- 19947,50 g sušené rostlinné hmoty zelené barvy se stonky a semeny (původně označeno jako stopa č. B-1), jak byly tyto stopy původně označené č. A-1 až A-6 a B-1 předány do skladu OMTZ Frýdek – Místek dne 12. 11. 2009.
Krajský soud v
Brně rozsudkem č.j. 3 To 25/2011 ze dne 9. 3. 2011 nově
rozhodl tak, že stěžovatele uznal po úpravě skutku vinným
tím, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které
bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se
dopustil v úmyslu jinak jinému opatřit a pro jiného přechovávat
omamnou a psychotropní látku a čin spáchat ve značném rozsahu a
jednak neoprávněně vyrobil, jinak jinému opatřil a pro jiného
přechovával omamnou a psychotropní látku a čin spáchal ve
značném rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin
nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm c) trestního
zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku, za což jej odsoudil podle § 283 odst. 2 trestního
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců,
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl
výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen
na zkušební dobu 30 měsíců a byl mu podle § 70 odst. 1
písm. a), písm. b) trestního zákoníku uložen trest
propadnutí věci (totožně jako uvedeno v rozsudku Okresního
soudu v Prostějově).
Usnesením
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8
Tdo 1231/2011-55 bylo dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního
řádu odmítnuto dovolání stěžovatele.
Usnesení
Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli, respektive jeho obhájci,
doručeno dne 27. 12. 2011, 60-denní lhůta pro podání ústavní
stížnosti dle ust. § 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu uplyne
25. 2. 2012.
Proti všem výše
uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel tuto
ú
s t a v n í s t í ž n o s t
v níž namítá
porušení především
- čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), podle nějž se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější
- čl. 31 LZPS, podle nějž má každý právo na ochranu zdraví
- čl. 15 odst. 2 LZPS, podle nějž svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena,
- čl. 1 LZPS, podle nějž jsou lidé svobodní a rovni v důstojnosti i v právech
- čl. 4 odst. 4 LZPS, podle nějž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
- čl. 38 odst. 1 LZPS, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci
- čl. 36 LZPS, právo na spravedlivý proces
Stěžovatel
by na tomto místě rád poukázal na to, že za stejné jednání,
za jaké byl odsouzen, je nyní opět trestně stíhán a v nejbližší
době bude opět souzen (sp.zn. Okresního soudu v Prostějově – 2
T 65/2011), takže žádá laskavě Ústavní soud o přednostní
vyřízení této ústavní stížnosti, o níž věří, že může
mít vliv i na právě probíhající trestní řízení.
II.
Porušení
čl. 39 LZPS
Podle
čl. 39 LZPS „jen zákon stanoví, které jednání je trestným
činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo
majetku, lze za jeho spáchání uložit.“
Trestní
zákoník v § 283 odst. 1 říká, že trestného činu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a jedy se dopustí ten, „kdo neoprávněně vyrobí, doveze,
proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří
nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek osahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor
nebo jed“. Z uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu
se dopustí ten, kdo jedná způsobem popsaným v citovaném
ustanovení bez příslušného oprávnění (povolení). Ohledně
konopí pak platí, že „se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy
rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než
0,3% látek ze kupiny tetrahydrokanabinolů“ (§ 24 písm. a)
zák.č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dále jen „zákon
o NL“) a jak uvádí Ministerstvo zdravotnictví ČR ve
svém rozhodnutí, povolení pěstovat konopí s obsahem
nad 0,3% THC český právní řád nezná, což Nejvyšší soud
nevzal v potaz, přestože se na rozhodnutí MZ ČR odvolával.
Povolení k zacházení s omamnými látkami a jedy (bez výjimky)
pak upravuje ust. § 5 zákona o NL. Dle odstavce 5 tohoto
ustanovení, který se týká konopí, se „povolení k
zacházení nevyžaduje k získávání, skladování a zpracování
konopí k účelům průmyslovým (pro vlákna a semena) a
pokusnickým, jakož i k obchodu s konopím za těmito účely“.
V tomto zákoně, avšak ani nikde jinde, však termín „pokusnictví“
definován není. Stěžovatel se však domnívá, že právě jeho
jednání lze pod pokusnictví podřadit. Stěžovatel od roku
2000 marně žádal MZ ČR o vydání povolení k pěstování
konopí k vědeckovýzkumným účelům, v roce 2008
založil s lékaři a dalšími vysokoškolsky vzdělanými
odborníky výzkumnickou farmu léčivých genetik konopí v Ospělově
a odbornou společnost Konopí je lék,o.s., která měla
vědeckovýzkumnou činnost léčivých účinků konopí
registrovánu ve stanovách, státním orgánům stěžovatel předem
hlásil ůmysl pěstovat léčivé odrůdy konopí, jejich pěstování
a vyrábění léčebných mastí, tinktur, zeleného prášku, čaje
apod. Prostřednictvím těchto preparátů se pak snažil léčit
nebo alespoň zmirňovat utrpení nemocných včetně svého
vlastního chronického onemocnění. Výroba nových léčebných
preparátů vždy čerpala z předchozích zkušeností s aplikací
již vyrobených preparátů, často docházelo k jejich inovaci,
úpravě postupů tak, aby léčebný účinek se zlepšoval a
stěžovatel jako pravděpodobně první na světě publikoval
s MUDr. Irinou Huberňákovou kasuistiku neamputace končetin u
tzv. diabetické nohy pomocí konopné masti (až 3000 amputací
ročně), což soudy i OČTŘ bagatelizovaly a ignorovaly. Právě
výše popsané jednání lze dle názoru stěžovatele podřadit pod
termín „pokusnictví“.
Stěžovatel
je proto přesvědčen, že jeho jednání nebylo zakázané, že k
zacházení s konopím povolení nepotřeboval, a tudíž ani nemohl
s konopím nakládat (vyrábět, zprostředkovávat apod.)
neoprávněně. Z uvedeného je zřejmé, že se tedy nemohl dopustit
jednání popsaného v § 283 trestního zákoníku. Jestliže byl za
takové jednání trestně stíhán a nakonec shledán vinným
spácháním trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pak tento postup
orgánů činných v trestním řízení a následné odsouzení
stěžovatele je v rozporu s čl. 39 LZPS.
III.
Porušení
čl. 40 odst. 6 LZPS
Dle
čl. 40 odst. 6 LZPS se „trestnost činu posuzuje a trest se
ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
Pozdějšího zákona se použije, jestliže je pro pachatele
příznivější“.
Jednání,
pro něž byl stěžovatel trestně stíhán a nakonec uznán vinným
a odsouzen, bylo ukončeno v roce 2009, tj. za účinnosti zákona č.
140/1961, trestního zákona (dále jen „starý TZ“). O vině a
trestu stěžovatele však bylo rozhodováno až v roce 2010, tj. za
účinnosti nového trestního zákoníku. Úkolem orgánů činných
v trestním řízení tedy bylo v souladu s § 2 odst. 1 trestního
zákoníku posoudit, podle jakého zákona má být jednání
stěžovatele hodnoceno – zda podle zákona platného a účinného
v době ukončení jednání (starého TZ), nebo podle nového
trestního zákoníku.
Tomuto
posouzení se věnoval již Okresní soud v Prostějově, kdy svůj
postup a rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu postupovat,
vysvětlil a odůvodnil na str. 8 rozsudku (rozsudek č.j. 2T
104/2010-352). Zde uvádí, že se zabýval především tím, jaký
trest lze stěžovateli za jím spáchané jednání uložit, a došel
k závěru, že z hlediska ukládání trestů je pro něj výhodnější
postupovat dle nového trestního zákoníku, neboť mu bude možno
uložit podmíněný trest odnětí svobody (který podle nového
trestního zákoníku je možno podmíněně odložit trest odnětí
svobody ve výši do 3 let s tím, že podle starého TZ bylo možno
podmíněně odložit pouze trest odnětí svobody do 2 let. Trest
odnětí svobody do 3 let bylo možno podmíněně odložit pouze za
současného stanovení dohledu probačního úředníka. Z tohoto
porovnání okresní soud vyvodil, že pro stěžovatele je
příznivější aplikovat na jeho jednání nový trestní zákoník.
S
tímto postupem a argumentací však stěžovatel zásadně
nesouhlasí. Trestní právo do konce roku 2009 bylo ovládáno
materiálním pojetím trestného činu, kdy trestným byl pouze
takový čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákona a který
je zároveň nebezpečný pro společnost (§ 3
odst. 1 starého TZ). Okresní soud se v případě stěžovatele
nezabýval případnou nebezpečností jeho jednání pro společnost,
tj. tím, zda by při použití starého TZ bylo jeho jednání
považováno za trestné.
Dle
názoru stěžovatele tím došlo k porušení čl. 40 odst. 6 LZPS,
neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že použití nového
trestního zákoníku je pro stěžovatele výhodnější, když
nebylo posuzováno hledisko aplikace institutu společenské
nebezpečnosti činu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání
společensky nebezpečné nebylo, ale bylo naopak společensky velmi
prospěšné, když poskytoval léčebné konopí na doporučení
lékaře osobám, které trpí nejrůznějšími chorobami
neléčitelnými současným zdravotnickým systémem a užívání
léčivého konopí nemocným jednoznačně prospívá včetně
efektivní samoléčby chronické nemoci samotného stěžovatele,
kde stávající zdravotnická pomoc zcela selhala a zhoršila
zdravotní stav.
Stěžovatel
by na tomto místě chtěl připomenout, že před provedením
domovní prohlídky dne 18. srpna 2009 orgány činné v trestním
řízení ve spisu dne 13. srpna 2009 uvedly odkaz na stěžovatelem
vedený web www.konopijelek.cz
s dokladem vysoké profesní odbornosti stěžovatele, věděly,
že stěžovatel společně s odbornou společností Konopí je
lék, o. s. zahájil výzkum „Konopí je lék“ a že plánuje
v říjnu 2009 turné s předními zahraničními lékaři,
vědci a cannabisterapeuty. Zpráva Národní protidrogové centrály
obsažená ve spise z 28. září 2009 pak potvrdila, že
odborná společnost Konopí je lék, o.s. otevřela v Praze za
účasti pražského primátora první konopnou lékárnu „Konopná
apatyka královny koloběžky první“, kde bylo léčivé konopí
vydáváno vždy na doporučení lékaře. Ještě před podáním
obžaloby orgány činné v trestním řízení věděly, že
stěžovatel byl za vzdělávání veřejnosti v léčbě
konopím oceněn dne 4. 12. 2009 premiérem Janem Fischerem na návrh
Vládního výboru pro zdravotně postižené. Rektor Palackého
univerzity prof. Lubomír Dvořák u soudu dosvědčil, že od jara
2009 se stěžovatelem plánoval uskutečnit po sklizni v září
2009 schůzku na Lékařské fakultě UP ohledně výzkumného
programu „Konopí je lék“ a že výzkum vedený stěžovatelem
rektorovi univerzity písemně doporučil přední český vědec –
znalec léčivých kanabinoidů Lumír Ondřej Hanuš z Hebrejské
univerzity v Jeruzalémě.
Dále
Okresní soud Prostějov obdržel v trestním řízení v září
2010 dopis primátora města Olomouce Martina Novotného, ve kterém
primátor doložil vysokou společenskou prospěšnost jednání
stěžovatele v posledních 20 letech při spolupráci
s Univerzitou Palackého na řadě výzkumných, terapeutických
a vzdělávacích aktivitách a pořadatelství mezinárodních
odborných konferencí. Jak bylo Nejvyššímu soudu rovněž známo,
podpůrné stanovisko pro stěžovatele rovněž písemně doložila
Asociace českých nevládních organizací A.N.O., transatlantická
asociace soudců, státních zástupců a policistů proti prohibici
LEAP a Národní protidrogový koordinátor Úřadu vlády ČR.
Z
výše uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než že jednání
stěžovatele nejen že nebylo nebezpečné pro společnost, ale
naopak ještě společnosti prospívalo.
Orgány
činné v trestním řízení neprokázaly, že by stěžovatel
pěstoval, používal a poskytoval rostliny léčebného konopí k
jiným účelům, než k alternativní léčbě, výzkumu a osvětě
veřejnosti či vzdělávání rodinných příslušníků nemocných.
V tomto světle stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp.zn. 3 Tdo 52/2008, kde Nejvyšší
soud ČR vyslovil názor, že „jestliže rostlina konopí setého
byla pěstována a dále zpracovávána výlučně pro potřeby
alternativní léčby, pak s ohledem i na ostatní okolnosti mající
vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost činu lze učinit
závěr, že není naplněn materiální znak takového činu (§
3 odst. 2, 4 tr.zák.)“. I s ohledem na tento
judikát stěžovatel namítá, že při rozhodování, jaký zákon
by měl být na jeho jednání aplikován, měla být posuzována
také společenská nebezpečnost jeho jednání. Tak se nestalo a
orgány činné v trestním řízení včetně soudů všech stupňů,
které ve věci rozhodovaly, porušily ústavně garantované právo
na určování trestnosti činu a aplikace takové normy, která je
pro pachatele příznivější. Stěžovatel je přesvědčen, že v
jeho případě měl být jednoznačně použit starý TZ, když nový
trestní zákoník pro něj příznivější být nemůže, neboť
nezohledňuje materiální stránku trestného činu, a to
nebezpečnost činu pro společnost.
Rozhodnutí
Krajského soudu v Brně se navíc jeví jako zmatečné, neboť ve
výrokové části uvádí, že se stěžovatel „dopustil
jednání pro společnost nebezpečného, které
bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu...“.
Z tohoto textu by tedy mělo být dovoditelné, že se orgány činné
v trestním řízení, nebo přinejmenším krajský soud, zabývaly
společenskou nebezpečností jednání stěžovatele, tedy že na
jeho jednání aplikovaly starý trestní zákon. Nicméně
stěžovatel byl i v rozsudku krajského soudu uznání vinným
spácháním zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, tedy ze
spáchání trestného činu dle nového trestního zákoníku, který
materiální znak trestného činu (společenskou nebezpečnost)
neobsahuje. Rozhodnutí krajského soudu tak nemá oporu v provedeném
dokazování, neboť soudy se otázkou společenské nebezpečnosti
činu nezabývaly, avšak v odsuzujícím rozsudku je tato zmíněna.
Obžaloba
a soudy všech stupňů vůbec nebraly v potaz fakt sdělovaný
stěžovatelem, že existuje cca 2000 odrůd konopí s mnohdy zcela
protichůdnými účinky a reakcemi na lidský organismus, jednotlivé
odrůdy konvenují s konkrétními onemocněními, což jsou vysoce
odborné informace, které obžaloba a soud vůbec nezohlednily
stejně jako objevy endogenního kanabinoidního receptorového
systému člověka, který vysvětluje léčivost konopí, respektive
fytokanabinoidů v rostlině obsažených.
Na
tomto místě je potřeba rovněž uvést fakt, že konopí je jednou
z nejbezpečnějších používaných léčivek, což potvrzuje
celá řada vědeckých studií a odborných publikací a jeho rizika
při používání pouze květu samičích rostlin jako tzv.
marihuany s vyšším obsahem THC má pro nemocné naprosto
zanedbatelná rizika, naopak pozitivní reakci u více než 250
nemocí.
Stěžovatel
jako původní profesí adiktolog a psychoterapeut, který byl na
počátku 90 let autorem prvních publikací pro pedagogy a rodiče
v prevenci drogových závislostí a byl spoluzakladatelem
odborně vysoce ceněných léčebných programů pro drogově
závislé a odborných prací (cena britské vlády a Tonyho Blaira,
2000, cena ministra Vladímíra Špidly 2002 apod.) navíc lépe než
kdo jiný znal rizika a nebezpečnost konopí pro společnost a
jednotlivce.
Když
byl čin stěžovatele kvalifikován dle nového trestního zákoníku
platného od ledna 2010, obžaloba i soud odmítly aplikovat
ustanovení o přípustném riziku dle nového trestního zákoníku
§ 31, odst 1, přestože věděly o profesní kvalifikaci a
postavení stěžovatele jako ředitele Edukativní konopné kliniky
v Praze.
Článek
IV.
Porušení
čl. 36 odst. 1 LZPS
Dle čl. 36 odst. 1 LZPS: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“.
Stěžovatel,
členové jeho rodiny a členové odborné společnosti Konopí je
lék,o.s. opakovaně marně žádali policii, státní zastupitelství
a soud, aby vysvětlily extrémní úbytek zabavené zelené konopné
sušiny v prostějovských policejních skladech, kdy se celkový
objem cca 310 kg zabavené přepočtené zelené sušiny (květ,
okvětí, listy) odebrané dne 18. srpna 2009 v Ospělově na
výzkumnické farmě manželů Dvořákových zredukoval
v policejních skladech na pouhých 25 kg konopí
určených propadnutí státu.
Jak
bylo Nejvyššímu soudu známo, teprve když v červnu 2011
Policejní prezidium Policie ČR nařídilo věc šetřit, vedoucí
prostějovského OSZ policejní šetřeni zastavila jako nedůvodné.
V tomto
kontextu je potřeba rovněž uvést, že množství THC bylo policii
měřeno v rozporu s Nařízením vlády 455/2009 Sb.,
které v Příloze 1, písmeno A, článek 1 uvádí, že je
zakázáno pěstovat odrůdy konopí, které obsahují více než 0,3
% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů z celkové hmotnosti
rostliny.
Přestože
by tato aplikace právní úpravy platná od roku 2010 při
policejním měření jasně doložila, že celkový objem rostlin a
sušiny zabavený stěžovateli neobsahoval více než 0,3 % látek
ze skupiny tetrahydrokanabinolů, bylo zabavené konopí na obsah THC
měřeno ryze účelově pouze ze samičích květů a zřejmě
pouze některých jako tzv. marihuana, neboť zabavené množství
představovalo v celkovém objemu nejméně 70 - 80 kg sušeného
samičího květu, nikoliv 25 kg, které jsou uvedeny k propadnutí
státu.
Soudy
všech stupňů však k tomuto zákonnému postupu, který do
roku 2010 nebyl nijak zákonem upraven a je dodnes porušován
aplikací pouhé policejní metodiky k měření THC pouze ze
samičího kvetu, odmítaly přihlédnout a nežádaly věc řádně
vyšetřit a vysvětlit a porušily tak vůči stěžovateli právo
na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 LZPS.
V.
Porušení
čl. 31 LZPS
Dle
článku 31 LZPS „každý má právo na ochranu zdraví“.
Listina základních práv a svobod neobsahuje žádnou možnost
omezení tohoto základního práva, např. že se fyzická osoba
musí léčit ve standardním zdravotním systému a nesmí pečovat
o své zdraví. Nikomu není, a ani nesmí být bráněno, aby se
léčil svépomocí nebo alternativními způsoby.
Z
hlediska českého práva konal stěžovatel, jak soudu uvedl, dle
zákonných povinností kladených na občany ČR v zákoně č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (Čl. II a Čl. III, zejména
pak § 8 písm. a) a písm. b) a § 9 ods. 4) písm. b).
Stěžovatel
svým jednáním poskytoval sobě i jiným občanům zapojeným do
výzkumu na základě lékařského doporučení tzv. „léčebné
konopí“, které stěžovateli, jeho rodině a osobám zapojeným
do výzkumného programu „Konopí je lék“ jednoznačně a dle
doloženého svědectví lékařů prospívalo. Toto bylo prokázáno
rovněž svědeckými výpověďmi nemocných. O tom, že
stěžovatelem pěstované léčivé konopí nebylo určeno k šíření
toxikomanie jako tzv. marihuana, svědčí skutečnost, že konopí
bylo zpracováváno včetně samičích odrůd téměř
neobsahujících kanabinoid THC, listí a okvětních lístků obou
pohlaví rostlin konopí obsahujících zejména léčivý neomamný
kanabinoid CBD a nebylo pěstováno pod umělým osvětlením na
maximální podíl THC a ani tak nebylo zpracováno.
Jak
stěžovatel již mnohokrát před soudy potvrdil – THC nebylo
jedinou látkou, kvůli níž rostliny pěstoval, nicméně určitý
podíl THC v rostlinách být musel, aby měly léčebné účinky,
což zkušenost a vědecké studie jednoznačně dokládají a
dokazují.
Soudu
bylo známo a bylo doloženo osobním a písemným svědectvím
lékaře i manželkou stěžovatele, že se stěžovatel úspěšně
léčí konopím z těžkého chronického onemocnění, kde mu
stávající zdravotnická léčba způsobila zhoršení zdravotního
stavu včetně hospitalizace. V současné době je však
v důsledku jednání orgánů činných v trestním řízení
stěžovatel již téměř tři čtvrtě roku v pracovní
neschopnosti.
Jak
bylo OS Prostějov a Nejvyššímu soudu doloženo lékařem soudním
znalcem, jednáním prostějovských orgánů činných v trestním
řízení, které konopí na výzkumnické farmě znehodnotily nejen
v roce 2009, ale i v letech 2010 a 2011, došlo k předčasným
a k bolestným úmrtím a zdravotnímu poškození osob zapojených
do výzkumného programu „Konopí je lék“. Konkrétně předčasně
a bolestně zemřela například u soudu svědčící onkologicky
nemocná Olga Novotná, která OS Prostějov doložila lékařskou
zprávu s mizejícím nádorovým onemocněním po léčbě konopím,
avšak díky znehodnocení konopí a nemožnosti snášet oficiální
léčbu chemoterapeutiky nádorové onemocnění začalo znovu bujet
a Olga Novotná zcela zbytečně a předčasně zemřela.
VI.
Porušení
čl. 15 odst. 2 LZPS
Dle
článku 15 odst. 2 LZPS je „svoboda vědeckého bádání a
umělecké tvorby zaručena“. Svoboda vědeckého bádání
spočívá mj. v provádění pokusů, tj. pokusnictví. Stěžovatel
zde odkazuje na svou argumentaci užitou v čl. II ústavní
stížnosti, neboť jestliže byl trestně stíhán za pokusnictví,
k němuž však není dle § 5 odst. 5 zákona o NL potřeba
povolení, byla tím zasažena jeho ústavně zaručená svoboda
vědeckého bádání.
Stěžovatel
soudu doložil od roku 2000 žádal Ministerstvo zdravotnictví ČR o
vydání povolení k výsadbě konopí s obsahem nad 0,3% THC k
vědecko – výzkumným účelům, MZ ČR jej nevydalo
s argumentací, že takové povolení český právní řád
nezná, byť je toto uvedeno v trestním právu jako podmínka
legálního jednání. Tím však byla zcela a absolutně porušena
práva stěžovatele bádat nad léčivými genetikami konopí a
jejich účinky, pokud soudy argumentaci dle § 5 odst. 5 zákona o
NL neuznaly. MZ ČR i Nejvyšší soud v dané souvislosti
argumentuje, že stěžovatel neměl rovněž povolení k zacházení
s konopím, avšak neuvádí, že do roku 2012 MZ ČR k tomuto
účelu povolení žádnému subjektu nevydalo mj. pro extrémní
finanční náročnost dovolující získat takovéto povolení pouze
bohaté farmaceutické firmě s nákladnými laboratořemi,
nikoliv občanům, kteří používají jednoduché receptury, které
zvládne zajistit každý průměrný bylinkář. Stěžovatel se ve
vědeckovýzkumné práci zaměřoval zejména na konopnou mast
s obsahem THC s jasně doloženými pozitivními účinky
na desítky nemocí, která navíc ani nejde zneužívat
k toxikomanickým účelům, protože je vyráběna z lékařské
vazelíny.
VII.
Porušení
čl. 1 LZPS
Dle
čl. 1 LZPS jsou „lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v
právech“. Stěžovatel namítá porušení jeho ústavně
zaručeného práva na důstojnost, k němuž mělo dojít postupem a
přístupem orgánů činných v trestním řízení, které v
průběhu celého trestního stíhání a řízení nepřihlížely k
účelům, k jakým léčivé konopí pěstoval a společně se členy
odborné společnosti nemocným spoluobčanům poskytoval, ale od
počátku na stěžovatele pohlížely s presumpcí viny
jako na člověka, který má v úmyslu šířit toxikomanii a
prodávat marihuanu. Takový přístup stěžovatel razantně odmítá,
neboť jej sám odsuzuje a v odborné společnosti Konopí je
lék,o.s. zavedl přísná kriteria, která by takovému jednání
zamezila.
Stěžovatel
se od počátku hájil tím, že léčivé konopí pěstuje a nabízí
za účelem léčby nebo zmírnění projevů nemocí, k osvětě
veřejnosti a vědeckovýzkumným účelům, což bylo řadou svědků
potvrzeno. Přestože se za stěžovatele postavila řada odborníků,
lékařů, vědců a nemocných, celé trestní řízení vedlo
k veřejné denunciaci stěžovatele a jeho rodiny jako dealerů
drog, stěžovatel byl odborně i sociálně haněn jako kriminální
živel a bylo mu vyhrožováno až desetiletým trestem odnětí
svobody, nemohl řádně vykonávat práci a zvyšovat svou odbornost
apod., přestože do výzkumu investoval rodinné úspory a rodina
jej podporovala.
Přestože
soudy věděly o opakovaných marných žádostech stěžovatele o
policejní ochranu občanů zapojených do výzkumného programu
„Konopí je lék“, musela rodina stěžovatele v letech 2009
– 2011 na výzkumnické farmě v Ospělově strpět tři
domovní prohlídky s odebráním léčivého konopí a jeho
produktů.
VIII.
Porušení
čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 LZPS
Stěžovatel
se v této části ústavní stížností domáhá zrušení
usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho rozporu s právem
na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na
spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v důsledku i se zásadou
nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS. K tomuto rozporu
došlo na základě porušení povinností vyplývající pro Nevyšší
soud z práva Evropské unie (dále jen“EU“).
Porušení
základního práva zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom,
že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále
jen „Soudní dvůr“) předběžnou otázku dle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), ačkoli
byl k tomu povinen, jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu
práva EU, přičemž nebyly splněny výjimky judikatury Soudního
dvora, jež zprošťují vnitrostátní soudy od povinnosti
předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud poslední
instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (srov. nález ÚS
1009/08 ze dne 08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30).
Skutečnost,
že se Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem
stěžovatele na položení předběžné otázky použitím
odůvodnění, jehož nesprávnost stěžovatel v rámci
dovolání explicitně namítal a doložil, je dále příčinou
porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. nález
ÚS 2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve věci
Pfizer, body 27 a 30).
V důsledku
tím byla dále porušena ústavněprávně zaručena zásada nulla
poena sine lege dle čl. 39 LZPS, dle které „Jen zákon
stanoví, které jednání je trestným činem.“, neboť při
řádné aplikaci unijního práva nemohly dotčené soudy dospět
k závěru, že je naplněna skutková podstata trestného činu,
z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinný.
A.
Sumarizace
V rámci
trestního řízení stavěl stěžovatel svojí obhajobu zejména na
skutečnosti, že z důvodu nesplnění povinností vyplývající
pro ČR z jejího členství v EU, nelze na základě
utvrzené judikatury Soudního dvora na stěžovatele nahlížet,
jako na osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2
písm. c) trestního zákoníku a konkrétně tímto ustanovení
doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“1.
Za
oprávněné jednání nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst.
1, 2 písm. c) trestního zákoníku je bezpochyby třeba považovat
povolení k nakládání s návykovými látky vydávané
Ministerstvem zdravotnictví na základě zákona o NL, o jehož
vydání stěžovatel za lékařskými a vědeckými účely
opakovaně, však neúspěšně, žádal.
Ovšem
jak bude doloženo podrobněji níže, povolení k zacházení
dle § 8 zákona o NL a absolutní zákaz pěstování odrůd
rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24
zákona o NL představuje
tzv. technický předpis
ve smyslu čl.
1 odst. 3,4 a 11 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998
o postupu při poskytování informací v oblasti norem
a technických předpisů a předpisů pro služby
informační společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)2.
Jak
bude rovněž doloženo níže, tím, že v rámci novelizace
zákona o NL po vstupu České republiky do EU nedošlo k oznámení
§ 8 a § 24 tohoto zákona Evropské komisi v souladu se
směrnicí 98/34, stává se toto ustanovení na základě ustálené
judikatury Soudního dvora nevymahatelná3.
Tím
dochází k tomu, že na stěžovatele nelze nahlížet jako na
osobu nakládající s návykovými látkami neoprávněně ve
smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na základě
čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým
usnesením ve vztahu k stěžovateli dopustily nesprávného
hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených
základních svobod.
Pozn.:
Za účelem doložení pochybení dotčených soudů a zejména
Nejvyššího soudu rozebere stěžovatel v následujícím
dotčenou unijně právní problematiku a jejich dopad na český
právní řád podrobněji. Nutno dodat, že se stěžovatel do
takovýchto podrobností v předchozích fází soudního řízení
nepustil. Nicméně, jak vyplývá z vyjádření stěžovatele
v předchozích fází soudního řízení, uvedl stěžovatel
relevantní skutková a unijně práva hlediska v dostatečné
míře, aby dotčené soudy v souladu se zásadou iura
novit curia
dospěly k nezpochybnitelným a z hlediska právního ke
správným závěrům.
B.
Relevantní
unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich
nedodržení
Volný
pohyb zboží uvnitř EU je úhelným kamenem evropské integrace4.
V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č.
764/20085
zásadu volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze
výjimečně omezit z důvodů veřejného zájmu, a to pouze
při dodržení zásady proporcionality.
Dále
je třeba v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici
98/34. Tento nástroj se týká dvou tematických oblastí.
Jednak
se směrnice 98/34 vztahuje na „technické normy“, přičemž
technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34 definována jako
„technická specifikace přijatá uznaným normalizačním
orgánem k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování
není závazné …“. Právní režim
těchto nezávazných norem je následně uveden v čl. 2 až 7
směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo níže, předmětná
věc se otázky norem ovšem evidentně nijak netýká, oproti tomu,
co nesprávně uvádí dopis předsedy vlády ze dne 31. května 2011
č.j. 07066/2011-OSV předložený v dovolání Nejvyššímu soudu.
Dále
se směrnice 98/34 vztahuje na tzv. technické předpisy – viz
zejména její čl. 1 body 3,4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice
98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by
se mohlo zdá, že se směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně
technické aspekty výrobků, jako jsou rozměry a technické
vlastnosti, je rozsah pojmu „technický předpis“ širší, neboť
zjednodušeně řečeno je základním účelem směrnice 98/34
předejít potencionální překážkám volného pohybu zboží, jež
by mohly pramenit z toho, že členský stát přijme v určitém
ohledu národní, tj. neharmonizovanou úpravu.
Jak
zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit
preventivní kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze
základů Evropské unie, a že tato kontrola je potřebná,
jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje,
mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými
státy […]6.
Podle
judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá, že pojem
„technický
předpis“
zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou
specifikaci“
ve smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný
požadavek“,
jak je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí
zákaz výroby, dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku
obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice7.
Oproti
výše uvedenému, kdy v rámci posuzování vnitrostátní
právní úpravy omezující volný pohyb zboží může být tato
shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na
základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany
legitimního veřejného zájmu8,
stanovuje preventivní informační mechanismus směrnice 98/34
členským státům obecnou oznamovací povinnost, která výjimečně
nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu
dotčeného předpisu.
Konkrétně
čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S] výhradou článku 10,
členské státy sdělí neprodleně Komisi každý
návrh technického předpisu […]“.
Od
této oznamovací povinnosti jsou členské státy prostřeny
v případě „kdy
takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo
evropské [pozn. stěžovatele: nezávazné] normy a kdy postačí
informace o dotyčné normě“,
jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o
předpis ve smyslu čl. 10 směrnice 98/34, tj. zejména v případě,
kdy členský stát 1) „plní
závazné právní předpisy Společenství, které vedou k přijetí
technických specifikací nebo předpisů pro služby“9
nebo 2) „plní
závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k
přijetí společných technických specifikací nebo předpisů pro
služby ve Společenství“10.11
Z toho
vyplývá, že v případě národních předpisů, tj.
neharmonizovaných předpisů, které se neomezují jen na čisté
přebírání unijních nebo mezinárodních technických předpisů,
je oznamovací povinnosti jasně dána.
Na
tom nic nemění skutečnost, že v případě urgence12
z důvodu např. ochrany zdraví (např. přijímání nových
předpisů báňskou správou po výbuchu v dole) jsou členské
státy na základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od
dodržování lhůt stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice
98/34, během kterých za normálních okolností nesmí návrh
předpisu přijmout. Oznamovací povinnost dle čl. 8 však zůstává
nedotčena.
Z toho
vyplývá, že i v případě, že na straně jedné nějaký
návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné
ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis,
na straně druhé všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu
vnitrostátního předpisu technický předpis nepředstavují, je
povinnost předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná. Tato
skutečnost implicitně vyplývá z judikatury Soudního dvora
týkající se směrnice 98/34 a zejména z rozsudku ve věci
C-390/99 Canal
Satélite Digital,
v rámci kterého Španělsko stanovilo ve transpozičním
předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik
čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené
směrnice13.
Dle
čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5 nařízení vlády č.
339/200214
musí být skutečnost, že předpis byl v souladu s procedurou
směrnice 98/34 Evropské komisi oznámen, uvedena.
[Důsledek
nedodržení oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34]
S ohledem
na důležitost cíle směrnice 98/34 zabránit překážkám obchodu
rozhodl Soudní dvůr po důkladné úvaze v bodě 54 ve
věci C-194/94 CIA Security International, že neoznámený
technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je
neměněna a v posledních letech měl Soudní dvůr i
příležitost ji aplikovat v případě trestních věcech,
jako je věc C‑267/03 Lindberg týkající trestního
stíhání v případě hracích automatů či ve věci C-20/05
Schwibbert týkající se trestního stíhání za neuvádění
označení na kompaktních disků osvědčující dodržování
autorských práv.
C.
Relevantní
české předpisy
- § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zní:
„(1)
Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne,
zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek
obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed,
bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo
peněžitým trestem.
(2)
Odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím
majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený
v odstavci 1
[…]
c.
ve značném rozsahu, nebo[…]“
§ 1 zákona o NL zní:
„Předmět úpravy
(1)
Tento
zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy
Evropských společenství
1
zacházení
s prekursory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc
a
působnost správních
orgánů
nad
dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo
použitelnými předpisy Evropských společenství
1
,
které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských
společenství vykonává členský stát.“
- Poznámka pod čarou č. 1 zákona o NL zní:
„Nařízení
Evropského
Parlamentu
a
Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog.
Nařízení
Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví
pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog
mezi
Společenstvím a třetími zeměmi.
Nařízení
Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se
stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog
a
k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla
pro sledování obchodu s prekursory drog
mezi
Společenstvím a třetími zeměmi.“
- § 8 odst. 1 zákona o NL před jeho novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:
„(1)
Povolení k zacházení vydává Ministerstvo
zdravotnictví. Na vydání povolení k zacházení není právní
nárok.“
- § 8 odst. 1 zákona o NL po jeho novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:
„(1)
Povolení k zacházení vydává Ministerstvo
zdravotnictví. Povolení
k zacházení není vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené
na žádost podle odstavce 7.“
Lze tak
konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci
zákon o NL ke zásadní změně spočívající v přechodu
od režimu, který neobsahoval právní nárok na získávání
povolení k zacházení návykovými látky, na režim, který
takový právní nárok obsahuje.
§ 24 zákona o NL nedoznal od jeho zavedení žádných změn a zní:
„Zakazuje
se
- pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“
D.
Hodnocení
relevantních českých předpisů z hlediska směrnice 98/34
[Konopí
jako obchodovatelné zboží, na které dopadává povinnost
notifikace dle směrnice 98/34]
Unijní
judikatura uvádí, že „jelikož
je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek z konopí,
jako je marihuana, obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve
všech členských státech, s výjimkou
přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské
a vědecké účely“15.
To
znamená, že ačkoliv unijní právo obecně neuznává, že v
případě omamným látkám jde o legálně obchodovatelné
výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě
nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě
použití omamných látek pro lékařské a vědecké účely.
Na
základě uvedeného je třeba konstatovat, že požadavek získat
povolení dle § 8 zákona o NL a dále absolutní zákaz pěstování
odrůdy rostliny konopí dle § 24 zákona o NL nerozlišují podle
účelu použití konopí a dopadávají tak zcela zjevně i na
(ačkoliv velice úzce tak nicméně zcela jasně) vymezenou oblast
obchodovatelnosti s konopím za lékařskými a vědeckými
účely ve smyslu stanoveném Soudním dvorem.
Dále
dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba pod pojmem „výrobek“
chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský
produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato
široká definice umožnit preventivní kontrolu co možná
nejširšího okruhu výrobků, přičemž Komise v této
souvislosti odkazuje16
na obecnou definici stanovenou Soudním dvorem, dle které je třeba
považovat za výrobky ve smyslu čl. 34 SFEU „výrobky,
které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být
předmětem obchodních transakcí“,
což v případě konopí za léčebními a vědeckými účely
je jasně dáno.
Na
základě uvedeného je zjevné, že konopí za vědeckými a
léčebnými účely je obchodovatelným zbožím, jehož regulace
členským státem podléhá notifikační procedury dle směrnice
98/34 (o čemž svědčí i četné notifikace ostatních členských
států v rámci databáze TRIS – viz např. polská a
rakouská notifikace z roku 201117).
Uvedené platí ve všech případech, pokud nejde o provádění
unijních předpisů (směrnice) či určitých mezinárodních
ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena v následujícím.
[Hodnocení
§ 8 a §24 jako technického předpisu ]
Jak
vyplývá z § 1 zákona o NL a související poznámky pod čarou č.
1 nepředstavuje zákon o NL transpozici unijních směrnic,
nýbrž upravuje
„v
návaznosti
na přímo použitelné předpisy Evropských společenství
1
zacházení
s prekursory …“.
V této
souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1
zákona o NL skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí
vedle přímo použitelné unijní předpisy (tj. nařízení EU)18
a nikoliv, že provádí unijní předpisy (směrnice) do
vnitrostátního práva. V případě, že by mělo jít o
transpozici unijních směrnic (quod
non),
na kterou by se mohla aplikovat odchylka od oznamovací povinností
dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by zákon
o NL obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních
pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády19
odkaz na příslušné unijní směrnice.
To
znamená, že ve vztahu k odrůdám
rostliny
konopí nevyplývá povolení k zacházení dle § 8 zákona o
NL a zákaz pěstování této odrůdy dle § 24 zákona o NL ze
závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím
§ 8 a § 24 zákona NL plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá
odrážka směrnice 98/34 závazky vyplývající z mezinárodních
dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací
(viz rovněž níže).
V souladu
s judikaturou tak přestavuje § 24 zákona o NL bezpochyby
technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34, neboť
zcela zakazuje výrobu20
odrůdy
rostliny
konopí.
Pokud
jde o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8
zákona o NL, je třeba upozornit, že obecně judikatura Soudního
dvora nepožaduje notifikaci předpisů, jež se netýkají výrobků,
nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak
však Soudní dvůr ve vztahu k úplnému zákazu provozování
hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg
uvedl, představuje absolutní zákaz výkonu činnosti související
s určitým zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky
v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek
získat povolení za účelem uvádění výrobků na trh 21,
technický předpis22.
Stěžovatel
předjímá, že jediný rozsudek Soudního dvora, který by zdánlivě
hovořil v neprospěch stěžovatele, se týkal používání
měřičů alkoholu. Soudní dvůr v této věci (výjimečně)
nepřijal námitku nevymahatelnosti, neboť mezi trestními předpisy
týkající se řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě
kterých státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi,
neexistuje kausální vztah, který by dopadal na obchodovatelnost
s nějakým zboží23.
V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně
souvisí se státním omezením (regulací), pokud jde
obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno podotknout, že posouzení
případu Lemmans
je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc
irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší
soud ani nepustil – viz níže.
Stěžovatel
dodává, že unijní judikatura
se
dosud explicitně nezabývala s otázkou důkazního břemena,
pokud jde o doložení, zda jde o neharmonizovaný (technický)
předpis. Soudní dvůr se omezuje na to, že v případě
namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného) technického
předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat, zda jde o technický
předpis a zda byl v souladu se směrnicí 98/34 oznámen24.
Z toho ovšem dle názoru stěžovatele a
contrario
jasně plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného)
technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky
mohl doložit, že nějaké konkrétní ustanovení s určitostí
nevyplývá z kvanta harmonizovaných předpisů). Z uvedené
judikatury tak naopak plyne, že zjištění skutečnosti, že jde
o neharmonizovaný technický předpis, přísluší dotčenému
národnímu soudu. Nehledě na uvedeném se však stěžovatel
domnívá, že v porovnání s paušálními tvrzeními
dotčených soudů, dostatečně doložil, že v případě §§
8 a 24 zákona o NL jde o (neharmonizované) technické předpisy,
tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je třeba je dle
směrnice 98/34 oznámit. Nutno podotknout, že posouzení otázky
důkazního břemena je v rámci posouzení této ústavní
stížnost navíc irelevantní, neboť do takových myšlenkových
hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.
[Otázka
provedené notifikace]
V této
souvislosti by stěžovatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou
elektronickou databázi TRIS25
Evropské komise, jejíž prohledání doloží, že zákon o
návykových látkách neprošel (zejména v souvislosti
s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon
o návykových látkách) oznamovací povinností dle směrnice
98/34.
Indicií
pro neprovedení notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve
smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a § 5 nařízení vlády č. 339/2002
není nikde v rámci zákona o NL zmínka o případné
notifikaci26.
Skutečnost,
že zákon o NL nebyl dle směrnice 98/34 oznámen však samo dokládá
Ministerstvo zdravotnictví ve svém dopise ze den 18. května
2011 č.j. MZDR 35213/2011 doložený při dovolání Nejvyššímu
soudu, když uvádí, že „Zákon č. 167/1998 Sb., není
technickým předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci jeho
přípravy technickou notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon
č. 167/1998 Sb., byl publikován dříve než vyšla směrnice
98/34/ES.“
[Otázka
aplikace směrnici 98/34 na zákon o NL ratio temporis]
Ačkoliv
byl zákon o NL přijat před vstupem ČR do EU, jak uvádí
Ministerstvo zdravotnictví výše, prošel tento zákon po vstupu ČR
k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č. 141/2009
Sb., kterým
se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, došlo
ke změně sporného
§ 8 zákona o NL, jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež
nezná nárok na vydání povolení k nakládání s návykovými
látkami, na režim, jež takovýto právní nárok zná. Tato změna
technického předpisu po vstupu členského státu do EU zakládá
na základě judikatury Soudního dvora povinnost notifikaci dle
směrnice 98/34 v rámci přípravy dotčené změny zákona
provést27.
Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější požadavky pro
intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro povinnost
návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34
irelevantní, neboť dle Soudního dvora se
oznamovací povinnost vztahuje i na změny technických předpisů,
jež zavádějí v porovnání s předchozí právní
úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím28.
Jak uvedl dále
stěžovatel zejména v rámci dovolání, změnila uvedena
novelizace (liberalizace) z hlediska unijního prává význam §
24 zákona č. 167/1998 Sb. v tom smyslu, že před uvedenou
liberalizací bylo možné jakémukoliv zacházení s konopím
(včetně jeho pěstování) zabránit již na základě nevydání
povolení dle původního § 8 zákona č. 167/1998 Sb., který
neobsahoval právní nárok na získávání povolení k takovému
zacházení. Po novele zákonem č. 141/2009 Sb. tak jedinou
možností, jak zabránit pěstování konopí státními orgány se
stal § 24 zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska
obchodu mezi členskými státy tak získal § 24 zákona č.
167/1998 Sb. samostatný právní význam pro právo EU až po novele
zákonem č. 141/2009 Sb.
E.
K
porušení základních práva Nejvyšším soudem
Ve
vztahu k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na
základě výše uvedeného z hlediska ústavněprávního
konstatovat:
Ačkoliv
stěžovatel namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího
soudu nevymahatelnost dotčených ustanovení zákona o NL (jeho § 8
a §24) a s tím i conditio sine qua non
neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku z důvodu
neoznámení zákona o NL při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009
Sb.) dle směrnice 98/34, nepoložil žádný se soudů Soudnímu
dvoru předběžnou otázku dle čl. 267 SFEU.
Zejména
Nejvyšší soud, kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, přísluší
povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, tak
neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná
výjimka (acte clair, acte éclairé29),
která by jej ve smyslu judikatury Soudního dvora z povinnosti
předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, zprostila30.
Argumenty
uvedené v napadnutého usnesení31,
kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou
nevymahatelnosti dotčených ustanovení zákona o NL, se pouze
omezily na konstatování, že zákon o NL vychází z mezinárodních
ujednání a unijních předpisů.
Přitom
dle judikatury Soudního dvora musí mezi unijním (transpozičním)
ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem existovat
přímý
vztah32,
tj. v zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na
reprodukci obsahu stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy,
výjimky z oznamovací povinnosti v případě transpozice
unijní legislativy na základě čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že
konkrétní vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním
předpisem, tj. přímo vyplývá z transpoziční povinnosti.
Stejné úvahy musí platit i pro výjimku ve vztahu k mezinárodním
ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice
98/34.
Jak
ve vztahu k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka
směrnice 98/34), tak ve vztahu k mezinárodním dohodám (čl.
10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34), však Nevyšší
soud neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní
ustanovení, které by přímo stanovilo povinnosti obsažené ve §§
8 a 24 zákona o NL.
Stěžovatel
dodává, že takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu,
že takové unijní či mezinárodněprávní ustanovení neexistuje.
Pokud jde o § 24 zákona o NL stěžovatel dokládal odpověď
Ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, která uvádí „Zákonodárce
vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z
roku 1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže je v
zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz
pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je,
podle jejího názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu
veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění tomu, aby omamné
látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná
Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost
však nelze chápat tak, že by ČR tím plnila ve smyslu čl. 10
odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně právní
závazky, které vedou ke společným technických
specifikací, neboť tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a nikoliv
povinnost vedoucí ke společným technickým specifikacím, jež
budou povinné pro všechny Smluvní strany.
Navíc
jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na které odkazuje poznámka
pod čarou č. 1 v § 1 zákona o NL, resp. které uvádí Nejvyšší
soud33,
nezpůsobilé sloužit jako transpoziční předpis z důvodu
přímé aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich provádění
do vnitrostátního práva34.
Navíc dle uvedené poznámky pod čarou jde o unijní nařízení
týkající se prekursorů drog, mezi které konopí nepatří.
Z logiky věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou
obsahovat) ustanovení, která by přímo vedla k přijetí § 8
a 24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na základě čl. 10 odst.
1 odrážka první směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde
o povinnost dotčené vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na
modelovou legislativu OSN Nejvyšším soudem je zároveň
nezpůsobilý, neboť nejde o závazný (mezinárodní) akt, jež
stanoví povinnost sporná ustanovení zákona o NL přijmout, a
který by v souladu s čl. 10 odst. 1 druhá odrážka
směrnice 98/34 zprostil členský stát od notifikační procedury.
Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké ustanovení jim dále citovaných
mezinárodních ujednání přímo požaduje zavedení §§ 8 a 24
zákona o NL. Logika Nejvyššího soudu, který ve svém odůvodnění
vycházel z odůvodnění Krajského soudu v Brně, nemůže
ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora obstát.
Pokud tedy bylo
záměrem odůvodnění Nevyššího soud říci, že námitka
nevymahatelnosti uvedena stěžovatelem je neopodstatněna z důvodu,
že zákon o NL čerpá z výjimek stanovených čl. 10
směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené judikatury Soudního
dvora nedostatečně a chybně. Stejně taj jeho celkový závěr, že
zákonem o NL ČR „splnila všechny požadavky kladené na
právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy
plně z uvedené evropské legislativy navazují a jsou s ni
v souladu“ z hlediska směrnice 98/34 a judikatury
Soudního dvora neobstojí.
Stěžovatel
zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí vnitrostátních soudů
vykládat sporné otázky práva EU, neboť to přísluší pouze
Soudnímu dvoru, nepřísluší ani stěžovateli tato pravomoc.
Nicméně výše uvedené dokládá, že v předmětné věci
existují víc než důvodné obavy nedodržení práva EU jednak
Vládou ČR (neoznámením zákona o NL dle směrnice 98/34 při
novelizaci tohoto zákona po vstupu do EU) a jednak Nejvyšším
soudem tím, že na základě nedostatečného a chybného odůvodnění
odmítl položit předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267
odst. 3
SFEU.
Ať dovolí
Ústavní soud stěžovateli ještě závěrečnou poznámku.
Stěžovatel si je vědom možných veřejných (společenských a
případně i politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24
zákona o NL. Nicméně by chtěl zdůraznit, že s ohledem na
výše uvedené pádné (dle názoru stěžovatele nevyvratitelné)
právní důvody a svévolné ignorování těchto právní důvodů
dotčenými soudy by v opačném případě byla všechna ujištění
o dodržování zásad právního státu dodržující ústavně a
unijně zaručená práva pouhou neúčinnou deklarací.
Tím,
že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, ačkoliv
rozhodoval ve smyslu kogentní normy čl. 267 odst. 3 SFEU, jako
soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a
jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší
soud porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na
zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.
Veškerý jiný
výklad by zcela popřel účel (effet util) čl. 267 odst. 3
SFEU a byl by z hlediska unijního práva nepřijatelný – viz
zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve věci C-224/01 Köbler
týkající se náhrady škody v případě porušení práva EU
v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
Tím,
že se Nejvyšší soud chybně vypořádal s námitkou
nevymahatelnosti odkazem na chybnou skutečnost, že zákon o
návykových látkách provádí ustanovení unijních a
mezinárodních předpisů, která zprošťuje od oznamovací
povinnosti dle směrnice 98/34, porušil ústavně zaručené
základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36
LZPS.
Tím
Nevyšší soud v rozporu se ústavněprávně zaručenou
zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS aplikoval na
stěžovatele zákon, jež je třeba z hlediska unijního práva
považovat za nevymahatelný vůči stěžovateli.
IX.
Porušení
čl. 4 odst. 4 LZPS
Dle
čl. 4 odst. 4 LZPS „při používání ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a
smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužita k jiným účelům,
než pro které byla stanovena“.
Omezení
nakládání s konopím, vyplývající ze zákona o NL a z trestního
zákoníku (a konečně i ze starého TZ), je vedeno účelem
minimalizovat přístup k omamným látkám, které konopí obsahuje
k šíření toxikomanie a drogových závislostí. Účelem
trestního práva však rozhodně není a nesmí být bránění
nemocným v (účinné) léčbě. Jestliže je však kriminalizováno
jednání, u nějž prokazatelně nejde o vyrábění,
zprostředkovávání apod. drog (ve smyslu toxikomanie), ale o
výrobu a předávání léčebných preparátů, navíc na základě
doporučení lékaře, jde o omezení, které zcela odporuje účelu,
pro který bylo do právního řádu zakotveno. Jednáním orgánů
činných v trestním řízení byla omezována ústavně zaručená
práva a svobody stěžovatele uvedené v předchozích článcích
této ústavní stížnosti, a takový postup je v rozporu s
citovaným čl. 4 odst. 4 LZPS.
Důkazem
tragických dopadů trestního zákoníku je případ paní Marie
Brodské (61), která byla po letech probíhajícího trestního
řízení v lednu 2008 Nejvyšším soudem zcela osvobozena ve
vině a trestu za pěstování a léčbu konopím s obsahem nad
0,3 % THC ( sp.zn. 3 Tdo 52/2008), avšak v letech 2010 - 2011
musela za tutéž věc znovu projít celým trestním řízením
včetně zabavení konopí a mastí, než ji 20.10.2011 OS Nymburk
zprostil obžaloby, proti čemuž se však okresní státní zástupce
na místě odvolal a věc míří ke krajskému soudu. Přitom paní
Marie Brodská opakovaně doložila lékařskou zprávu, jak jí
konopí pomáhá, což stávající medicína nedokáže, avšak
bezvýsledně. Dalším exemplárním případem je opakované
uvěznění pěstitele léčivého konopí Miloslava Tetoura (55) ze
Strakonic, který je od 18. května 2011 ve vězení v Českých
Budějovicích za pěstování léčivého konopí, pomoc sobě a
druhým. Tyto případy a desítky dalších jsou uvedeny v žádosti
Evropské komisi k zastavení zločinů proti lidskosti v České
a Slovenské republice
http://www.konopijelek.cz/Evropskekomisi/pdf.pdf
ze 17.listopadu 2011.
Stručně k důkazům o zneužívání zákona vyplývající z právní situace dle trestního zákoníku platného od roku 2010, která je zejména pro nemocné spoluobčany nejhorší od roku 1989.
- Poprvé v dějinách české legislativy je explicitně ustanoveno jako trestný čin neoprávněné pěstování konopí, přičemž oprávněné pěstování je absolutně zakázáno zákonem o návykových látkách, tj. de facto neexistuje.
- V trestním zákoníku absentuje podmínka společenské nebezpečnosti jako nezbytné podmínky, má-li býti určité jednání posuzováno jako trestný čin.
- Přestupkovým právem řešené pěstování do 5 rostlin konopí s obsahem nad 0,3% THC jako tzv. malé množství je pro veřejnost matoucí a ryze pokrytecké legislativní řešení, pokud je zároveň velmi silně kriminalizováno držení více než 15 gramů konopného květu samičí rostliny konopí jako tzv. marihuany, když po vypěstování a usušení pěti rostlin konopí je občan automaticky kriminalizován a obžalován s návrhem trestu až 8 let nepodmíněně podle velikosti, druhu a způsobu pěstování rostliny konopí (cca 2000 odrůd) a všechna úroda a produkty jsou okamžitě zabaveny policií, a to v rozporu s důkazy o jakémkoliv trestném jednání vůči druhým lidem a způsobení byť sebenepatrnější škody, v rozporu s presumpcí neviny a zajištění ústavně garantovaného práva na důstojnost, sebeléčbu a výzkum a v rozporu s § 5, odst. 5 zákona o návykových látkách.
- Za trestný čin "výroba drog" se i nadále považuje sklizení a usušení a domácí zpracování rostliny konopí například na mast, byť by šlo třeba jen o jednu 30 gramovou „bonsaj“ konopí, přičemž nemocný člověk dle druhu onemocnění potřebuje například i více kilogramů zelené sušiny konopí (nemoci kůže nebo např. nemoc motýlích křídel - Epidermolysis bullosa – nálevy, koupele), což by právě oněch 5 rostlin konopí v průměru dokázalo zajistit, pokud by byly pěstovány na zahrádce a byly řádně vrostlé.
- V roce 2012 má býti dle legislativního návrhu který má zrušit § 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb. týkající se zákazu pěstování konopí nad 0,3 % THC, známý jako „Marihuana do lékáren“, vyhrazeno pěstování konopí s obsahem nad 0,3 % THC obchodním společnostem, nikoliv občanům, kteří se přitom dokáží zaopatřit sami a především lépe vůči vlastnímu zdraví a veřejným rozpočtům a spolupracují s lékaři jako např. občané České a Slovenské republiky zapojení do výzkumu „Konopí je lék“ v letech 2008 – 2012, jak bylo soudům všech stupňů v trestním případě stěžovatele doloženo dokumentací a svědeckými výpověďmi. Nemocní spoluobčané na popud stěžovatele a odborné společnosti Konopí je lék, o.s. od roku 2008 napsali obrovské množství protestních dopisů do parlamentu a žádali, aby na nich nebyla zneužívána policie, mnozí ani žádnou marihuanu nežádají a umí se zaopatřit sami léčivým konopím. Avšak nový legislativní návrh, situaci neřeší a činí ze svéprávných a odpovědných občanů nesvéprávné pacienty a otroky farmaceutickému průmyslu, který si na občanech a za peníze občanů testuje předražená, neúčinná a mnohdy i zdraví škodlivá léčiva. Příkladem takového jedovatého léku staženého z trhu je např. lék Acomplia zneužívající znalostí fungování endogenního kanabinoidního systému člověka, který sice vedl k žádoucímu hubnutí nemocných, ale také – díky blokaci receptoru „štěstí“ - k nadměrnému výskytu sebevražd. Příkladem neúčinného, předraženého a nyní v lékárnách jediného farmaceutického konopného léku je ústní spray Sativex na neuropatické bolesti, jehož gram účinné látky stojí 8 tisíc Kč, přičemž každá znalá babička na vesnici dokáže téměř zdarma vypěstovat a zpracovat mnohem kvalitnější a účinnější léčivo. Zahraniční studie jednoznačně dokazují, že nemocní občané se pro konopné léky registrují u lékařů pouze a jen z důvodu ochrany před policií a sami si s rizikem sankce pěstují vlastní pro ně vhodné odrůdy konopí, které jim pomáhají. Ve vztahu k léku Sativex tuto skutečnost uvedl například lékař Lester Grinspoon, autor knihy „Marihuana zakázaná medicína“ a stěžovatel odkazuje na jeho rozhovor z roku 2005, http://www.konopa.cz/index.php?dok=01090000000151,det
- Letitým nepravdivým argumentem politiků odpovídající na tisíce prosebných a protestních dopisů občanů žádajících politiky, aby na nich nebyla zneužívána policie, je nepravdivé tvrzení, že úmluvy OSN občanům zakazují pěstování konopí s obsahem nad 0,3%THC, a proto musí na občany posílat policisty jako na nějaké zločince.
Důkaz:
přiložená odpověď předsedkyně parlamentu, kabinetu premiéra a
předsedy senátu na rovněž uvedený dopis zoufalého otce těžce
nemocné dcery s roztroušenou sklerózou v časopise
Konoptikum číslo 27 z února 2012 a přímo pod tím
zveřejněný rozhovor se španělským prezidentem konopných
družstev o pěstovaní konopí s obsahem nad 0,3% THC ve
Španělsku, které je v EU a je rovněž signatářem úmluv
OSN.
- Nový trestní zákoník tedy především slouží ku prospěchu farmaceutickým společnostem a dealerům drog na černém trhu, kteří prodávají marihuanu po 15 gramech, avšak desetitisíce občanů pěstujících si konopí (na vesnicích zejména senioři, orientačně 30 -70 tisíc občanů) automaticky těžce kriminalizuje a ohrožuje na ústavou garantovaných právech, nově pak dle připravovaného legislativního návrhu „Marihuana do lékáren“ vhání svéprávné a znalé nemocné občany pod policejní registrací (!) do lékáren za marihuanou, kterou naprostá většina občanů pěstujících léčivé konopí vůbec nežádá, protože z konopí dělají masti, tinktury, nálevy, máslo, zelený prášek, čaje apod. a žádné jointy marihuany nekouří, a pokud ano, ani toto nemá pro ohrožení společnosti a veřejného zdraví žádné významnější negativní dopady a pro řadu nemocných je kouření nebo inhalace vaporizací zcela regulérní a v léčbě používaná metoda (např. zabránění akutního silného třasu u Parkinsonovy choroby, astmatického záchvatu nebo těžké bolestivé migrény apod.). Je historicky a vědecky opakovaně doloženo, jak bezpečnou léčivkou je konopí a že ani marihuana – na rozdíl od léků, alkoholu či cigaret – žádného člověka nikdy nezabila, nedá se předávkovat a jejím hlavním rizikem je prohibiční politika s důsledky skutečně toxické marihuany z černého trhu a nemocnými jako oběťmi zločineckého systému s neúčinným, předraženým a mnohdy vysoce toxickým farmaceutickým zbožím. Viz rozhovor s profesorem Ondřejem Lumírem Hanušem: http://zpravy.idnes.cz/konopi-je-jednim-z-nejbezpecnejsich-znamych-leciv-rika-v-izraeli-pusobici-profesor-lumir-hanus-ijc-/kavarna.aspx?c=A100505_091910_kavarna_chu
K tomu
stěžovatel dodává: ČR je největším producentem marihuany
v Evropě a výkonnost represivních orgánů odhalit do 5%
produkce je považována za úspěch, přičemž 80% veřejných
výdajů na „protidrogovou politiku“ státu je určeno právě na
zajištění naprosto neefektivní prohibiční politiky, ale pouze
20% výdajů je určeno na prevenci, terapii, rehabilitaci a osvětu
a vzdělání veřejnosti, což jsou doložitelně efektivně vložené
veřejné prostředky. Z výroční zprávy Národního
monitorovacího střediska Úřadu vlády ČR za rok 2010 (viz
příloha) je ze strany 104 (odstavec tři, zatrženo) patrné, že
stále roste počet trestně stíhaných osob, které jsou trestně
stíhány za držení drog k vlastní spotřebě. Z celkové
policií značně podhodnocené odhadované spotřeby marihuany v ČR
ve výši 20 tun ročně (v rovině trestného práva naprosto
neoprávněně směšováno s pěstováním léčivého konopí) bylo
policií v roce 2010 zadrženo necelých 300 kilogramů
marihuany a 65 tisíc rostlin a sazeniček konopí, viz strana 117,
odstavec dva. Výsledkem prohibiční politiky je pak rozmach tzv.
indoorového (umělého, pod lampami) pěstování konopí na
marihuanu s vysokým obsahem THC (i více než 20%), která
skutečně a velmi vážně devastuje zdravotní stav mladé
generace, zatímco pěstitelé konopí na zahrádkách s průměrným
obsahem THC cca 5%, které je však na černém trhu jako marihuana
neprodejným zbožím i pro vysoký obsah kanabinoidu CBD
redukujícího omamný efekt THC, jsou vystaveni tvrdé perzekuci a
kriminalizaci (viz stana 118, odstavec 1).
Jak dokládají
výroční zprávy OSN a tisíce odborných studií (lékařských,
sociálně-politických, ekonomických), prohibiční represivní
protidrogová politika má nejen tragický dopad na občany, enormní
korupci, kriminalitu a neúctu k právu, ale též veřejné
rozpočty. Příkladem takové studie je například mezinárodní
studie PROVE provedená v 90 letech za finanční podpory OSN ve
Švýcarsku, jejíž výsledky se však nesměly na půdě OSN
v devadesátých letech ani zveřejnit, byť se na studii
podílely renomovaná pracoviště z celého světa, protože
závěry a doporučení byly v hrubém rozporu s oficiální
represivní prohibiční politikou naprosté většiny „západních
demokracií“ (J.M. Nerad, L. Neradová: Drogy a mýty, Votobia,
1997). Výzva významných světových státníků a odborníků
Globální komise OSN pro drogovou politiku k zastavení
kriminalizace občanů měla v roce 2011 celosvětový ohlas a
formálně se k ní přihlásila i vláda ČR, avšak
připravovaná legislativa ČR je k tomuto apelu na nezneužívaní
trestních zákonů a policie na občanech v naprostém rozporu
http://www.vlada.cz/cz/ppov/protidrogova-politika/media/proti-drogam-prevenci-a-lecbou--ne-kriminalizaci-85079/
Skutečně a bez
obalu zločinecký charakter nynějšího vládního projektu
„Marihuana do lékáren“ je nejen odborný, kdy je marihuana
propagandisticky zaměňována za léčivé konopí a léčba
zakázána dětem a mladistvým, jako by snad děti a mladiství
neměli onkologická, neurologická, imunitní a další onemocnění,
má tragický dopad národohospodářský, ale i právní a především
lidskoprávní, neboť činí z občanů nesvéprávné
konzumenty obchodních společností a léčba je navíc řadě
občanů zapovězena kvůli omezeným indikacím a zdravotním
rozpočtům.
Analogickou
situaci, nikoliv však v rovině dopadu trestního práva, zažil
stěžovatel na počátku 90. let jako jeden za zakladatelů dnes
plně respektovaného oboru adiktologie (prevence a léčba
závislostních onemocnění), kdy se léčba osob závislých
odehrávala do té doby pouze v nefunkčních nebo minimálně
úspěšných programech psychiatrických léčeben. Dnes je
adiktoktologie multisciplinární obor, ve kterém mají lékaři
partnerské postavení s celou řadou dalších pomáhajících
profesí. Stejně tak multidisciplinárním oborem je
cannabisterapie, kterou stěžovatel založil jako součást celostní
medicíny a fytoterapie, lidově bylinkářství.
Stávající právní úpravou a paušální kriminalizací občanů pěstujících konopí jsou rovněž porušeny mezinárodních úmluvy jako je Úmluva o lidských právech a biomedicíně publikovaná ve Sbírce mezinárodních smluv sdělením MZV č. 96/2001 Sb.m.s., zejména pak Kapitoly 1, články 1-3, Listina základních práv Evropské unie ze dne 14.12.2007 jako součásti Lisabonské smlouvy, zejména pak Kapitoly 1, článku 1-4 a dále například Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících.“
Z výše uvedeného je patrné, že jak původní trestní zákon, tak trestní zákoník v § 283, § 284, § 285 a § 286 zák.č. 40/2009 Sb. odporuje čl. 4 odst. 4 LZPS obecně, nikoliv jen v případě jednání stěžovatele.
X.
S
ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby
Ústavní soud vydal tento
nález:
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011, č.j. 8 Tdo 1231/2011-55, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011, č.j. 3 To 25/2011 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 10. 2010, č.j. 2T 104/2010-352 se pro rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami zrušují.
- Pro nepřípustné omezování základních práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, se zrušují § 283, § 284, § 285 a § 286 zák.č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a § 24 písm. a) zák.č. 167/1998 Sb., všechna ustanovení ve znění ke dni podání ústavní stížnosti.
V
Olomouci dne 24. 2. 2012
Dušan
Dvořák, v.r.
1
Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění
uvedena v citacích doplněna autorem.
2
Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS. Tuto
skutečnost stěžovatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější
judikatury Soudního dvora na tuto směrnici.
3
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA
Security International,
bod 54; rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 45.
4
Viz stránky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR
http://www.mpo.cz/dokument3363.html
5
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne 9.
července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se
uplatňování některých vnitrostátních technických pravidel u
výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v jiném
členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES
- http://www.mpo.cz/dokument48561.html
6
Rozsudek Soudního dvora C‑361/10
Intercommunale
Intermosane,
bod 10.
7
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10
Intercommunale
Intermosane,
bod 11.
8
Rozsudek Soudního dvora 120/78 nazvaný Cassis
de Dijon.
9
Čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34.
10
Čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34.
11
Čl. 10 směrnice 98/34 uvádí ještě další výjimky
z oznamovací povinnosti, jako je např. provedení rozsudku
Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně
irelevantní.
12
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA
Security International,
bod 53.
13
Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal
Satélite Digital,
zejména bod 27 a 50.
14
Nařízení vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002,
o postupech při poskytování informací v oblasti
technických předpisů, technických dokumentů a technických
norem.
15
Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans,
bod 36 a zde uvedená judikatura. Důraz v citaci autorem
dodán.
16
Viz st. 16 dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce
metodikou poskytování informací v oblasti technických norem a
předpisů a pravidel pro služby informační společnosti -
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm
17http://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2
18
Viz čl. 48 odst. 2 Legislativních pravidel vlády.
19 Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii
20
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10
Intercommunale
Intermosane,
bod 11.
21
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal
Satélite Digital,
zejména bod 47.
22
Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑267/03 Lindberg,
body 84 a 85.
23
Rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci C-226/97 Lemmens,
body 34 až 36.
24
Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
body 16 až 18 ve spojení s bodem 33.
25
http://ec.europa.eu/enterprise/tris
26
Viz rovněž čl. 48 odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež
stanoví povinnost uvést skutečnost, že návrh předpisu byl
oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním
ustanovení předpisu.
27
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
body 39 až 41.
28
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-273/94
Evropská
komise proti Nizozemskému království,
body 13 až 15.
29
Naopak stav unijní judikatury hovoří v prospěch stěžovatele
v tom smyslu, že ČR měla zákon o NL oznámit v rámci
novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou §§ 8 a 24 ve
vztahu k žadateli nevyhatelné.
30
Rozsudek Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT.
31
Viz dotčené usnesení Nevyššího soudu od polovičky strany 10
do polovičky strany 11.
32
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94
Komise
ES proti Itálii,
body 36, 43 a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve
spojených věcech C-425/97
až C-427/97 Albers,
body 19 až 24.
33
Nevyšší soud odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici
109/92, která ovšem zavádí systém sledování určitých látek
často používaných k nedovolené výrobě omamných a
psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje
obsah §§ 8 a 24 zákona o NL.
34
Rozsudek Soudního dvora ve věci 34/73 Variola.